Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Vánoční povídky 2011

Zázraky se dějí. O Vánocích. 5. díl

Autor: Blesk
Beta-read: Jituš
Přístupnost: 15+
Pairing: ještě nevíte?

PS: Právě vstupujeme do druhé půle povídky. Zítra nás čeká 6. díl.

 

5. kapitola

 

Tentokrát to byl on, kdo se zprudka otočil. Ona ho poznala? Jak ho u Merlina mohla poznat? Občas se nepoznával v zrcadle ani on sám. „Jak jste...?“

„Dvě věci. První věc byla ta hůlka - eben, 7 palců, jádro z dračího srdce,“ pomalu se natáhla k jeho ruce, ve které stále svíral hůlku, a lehce jeho dlaň otočila, „na spodní straně... puklá.“

Na spodní straně hůlky zela po celé její délce puklina. Mělká, ale zřetelná.

Neřekl na to ani popel.

„Jako lovci jsme se museli naučit popis všech hledaných hůlek,“ vysvětlila. „A druhá věc. Když jsem vás před chvílí chytla, ucukl jste. A to jen z jediného důvodu...“

Ani tu chvíli nestačil postřehnut, když mu rozepnula knoflík na manžetě a odhalila mu celé předloktí, kde se táhla dlouhá jizva po spálenině. Po temném tetování, které ruku dlouhá léta hyzdilo snad ještě více, než teď hluboká spálenina.

Hleděl jí do očí, ale k jejímu velkému překvapení neucukl. Dokonce se zdál absolutně klidný. „Udáte mě bystrozorům?“ zeptal se nakonec.

Usmála se, hořce. „Jedině, že bych udala i sebe.“

Zvedl obočí. „Neříkejte, že jste se také dostala na stejnou listinu jako já.“

„To my všichni.“

„Nechápu.“

„Je to dlouhý příběh,“ očividně se jí do toho nechtělo.

„Mám čas,“ pokrčil rameny, než sáhl kamsi do prázdna a náhle v rukou držel láhev vína. „Dáte si?“

Zasmála se a poprvé za poslední měsíc ji slyšel se smát opravdově. „Už jsem skoro zapomněla, jak je magie krásná.“

„Vy snad nemáte hůlku?“ zeptal se jí tónem, který používal ve třídě. Jako by mluvil s hlupáky. Její odpověď však nečekal.

„Ne.“

To ho překvapilo. Žádný kouzelník se své hůlky jen tak nevzdal, byla součástí života. Jako součástí duše. „Co vás k tomu vedlo?“

„Prozřetelnost,“ pokrčila rameny, „je to jako zbavit se otisků prstů.“

Zamračil se. Tenhle její pragmatismus ho děsil. „Co jste provedla tak strašného, že jste ochotná se vzdát něčeho takového?“

Znovu se zasmála, ale z toho smíchu běhal mráz po zádech. „Vy jste kouzelnický svět opustil asi velmi brzy, že profesore?“

„Mohla byste s tím profesorem přestat?“ zamračil se, i když jeho zloba spíš byla zaměřena na fakt, že ho nepřímo obvinila z dezerce. A to vlastně... měla pravdu. Po Brumbálově smrti zmizel z kouzelnické společnosti velmi záhy. Těžce se přežívá tam, kde je pro obě strany zločinec. Raději se otočil k vínu a kouzlem mu odňal zátku.

„A jak vám mám říkat? Pane Uprchlíku?“

„Co používat třeba jména? Na nějaké formálnosti už jsme trochu staří,“ otočil se na ni, když v kuchyni hledal skleničky. „Kde máte sklo?“

„Nemám,“ odvětila. „Takže... Severusi?“

„Ano, to je moje jméno. Jakto že nemáte?“ zamračil se. „Byly tu.“

„Asi vám je odtud někdo ukradl. Budeme holt muset pít z láhve,“ posadila se naproti němu a na důkaz svých slov si přihnula.

Sledoval ji překvapeným pohledem, obočí kdesi ve vlasech. Očividně na pití z láhve byla zvyklá.

„Co? Nebojte, chudoba není nakažlivá,“ neodpustila si a posunula víno k němu.

„Víte, že to je barbarské? Takhle pít tohle prvotřídní víno?“ Ale stejně se napil.

„Víte, že když nemáte na chleba, tak je vám nějaký prvotřídní víno ukradené?“ vrátila mu.

„A řeknete mi, jak se mohlo stát, že premiantka třídy nemá na chleba?“

Lehce upila a podívala se na něho přes hrdlo. „Jedině, když mi potom vysvětlíte, jak se z nejhledanější osoby kouzelnického světa stal mudlovský majitel činžovního domu.“

Nejdřív našpulil rty, ale nakonec přikývl. „Dohodnuto,“ natáhl k ní ruku, kterou přijala. „Dámy mají přednost.“

„Budu hádat, vy jste odešel z kouzelnického světa nějak těsně potom, co zemřel Voldemort, že?“

Snape se zarazil, nevěděl, proč své vyprávění začíná právě touto otázkou. Jako kdyby mu hned v další chvíli chtěla vyčíst, že utekl příliš brzy. Přes to všechno nakonec přikývl. „Neměl jsem důvod zůstávat. Když válka skončila.“

Hořce se ušklíbla. Raději se i trochu napila vína, než pokračovala dál.

„Odešel jste v tom nejlepším,“ uvelebila se na své židli, jako kdyby to bylo to nejluxusnější křeslo. Severus začínal trochu tušit, že není příliš tolerantní vůči alkoholu. Jinak nedokázal pochopit, jak mohla už tak brzo začít být vláčná. „Teprve po jeho smrti to začalo být zajímavý.“

„Zajímavé v jakém smyslu?“

„Vždycky jsem si myslela, že válka s Voldemortem byla děsivá, ale co se dělo pak...“ Povzdechla si. „Bojovat s nepřítelem, když víte přesně, kdo to je, je... až nechutně snadné,“ dodala, než se opět napila z láhve a podala mu ji zpět. „Jenže to jsme najednou nevěděli. Pán zla byl mrtvý, jeho přívrženci naštvaní a ministerstvo...“ Odfrkla si. „...zkurvený.“

Chvíli jen přejížděla zasněně prstem po stole, než pokračovala. Její společník upíjel, nechtěl ji rušit ve vzpomínání.

„Ve chvíli, kdy byl Voldemort mrtvý si mysleli, že už mají vyhráno, a tak si chtěli přivlastnit všechny kredity. Harryho... a vlastně nás všechny... obvinili z používání černý magie. Ze spolčování s temnými kouzelníky... s ďáblem. Provozování zakázaných rituálů a tak všechno... A všichni jim to žrali, jak jinak by ho dokázal porazit osmnáctiletý kluk, že? Bohužel jim to žrali i ti, které jsme považovali za spojence.“

V jejích očích se objevila bolest, slzy.

Jediné, co mohl udělat, bylo nabídnout jí víno. Napila se a než pokračovala, otřela si uslzenou tvář.

„Nevěděli jsme, kdo donáší, nevěděli jsme, kdo je na čí straně. Kdo s námi, kdo s ministerstvem, kdo se Smrtijedy. Válka se najednou rozdělila na tři barikády a my nevěděli nic. Není nic horšího, než když bojuješ a máš strach, že kdokoliv, koho máš za zády, ti do nich může vrazit kudlu. Z nejistoty se stal strach a ze strachu paranoia. Nevěřili jsme si,“ pronesla nakonec. „Nevěřili jsme si ani mezi sebou. Na konci už... už jsem nevěřila nikomu. Nikomu. Ani sobě. Už jsem začínala váhat, jestli to nemůžu být já, kdo ty informace nějak předává druhé straně, byť neúmyslně. Protože přeci nikdo z těch... Weasleyovi, Minerva, Harry, Remus, Tonksová... sakra, vždyť nikdo z nich nemohl být zrádce. Ale někdo z nich to být musel! Musel!“

Hleděla na něho zoufalým pohledem, jako kdyby se mu pokoušela vysvětlit něco, co stejně nikdy nepochopí.

„Dodneška nevím, kdo to byl. A nejspíš už to ani nikdy nezjistím. Nakonec... jsme se rozešli. Smrtijedy jsme skoro všechny pochytali, nebo zabili, ale v tu chvíli jsme přišli na řadu my. Z lovce se stala lovná zvěř a zacházelo se s námi stejně. Tonksová byla chycena a popravena během jednoho dne. Bez soudu. Poslední, co ministerští potřebovali, byli svědci. Válka skončila, ministerstvo vyhrálo, Pán zla a jeho stoupenci byli poraženi a my... jsme byli... nepohodlní.“

Odmlčela se.

„Ta doba byla hrozná, v noci jsem se budila zděšením, že nás někdo prozradil, že přijdou a zabijí. Každý den ve strachu, každé usínání s pocitem, že to je možná naposledy. Že se prostě už neprobudíte. Za války s Voldemortem bylo alespoň ústředí místem, kde si člověk mohl odpočinout, ulevit si. Teď už žádné takové místo nebylo,“ dodala nakonec a s povzdechem se odmlčela. Potřebovala se napít.

„Už chápu, proč jste tak strašně zestárla,“ pronesl zcela bezděčně. Vlastně to ani říci nechtěl, prostě to z něho vypadlo. Ale byla to pravda, na ženině tváři bylo mnohem více vrásek, než by ve svém mladém věku měla mít.

Neochotně si nahrnula vlasy do čela. Ano, byla si vědoma toho, že za posledních pět let zestárla alespoň o let deset, ale to nebylo nic, co by mohla ovlivnit. Jen se s tím smířit. „Vy jste taky pěkně zešedivěl,“ vrátila mu. Na rozdíl od ní, on už měl na šediny právo a ke všemu, jemu ty prošedivělé skráně snad i slušely.

Na to nereagoval. „Jak dopadli ostatní?“

„Jestli přežili... nevím. Nemohla jsem zůstat, nemohla jsem kvůli synovi už ani bojovat. A ve chvíli, kdy se mi zlomila hůlka... brala jsem to jako znamení. Bylo načase s magií skončit. Utekla jsem. A nestydím se za to, bylo to to nejlogičtější, co šlo udělat.“

Možná i čekala, že jí začne spílat, ale neudělal to. Udělal totiž to samé.

„Ze začátku jsem žila z ušetřených peněz, vydržely pár měsíců, ale pak fond vyschl. Nejdřív jsem prostě hledala levnější byt, práci, výpomoc... zkoušela jsem všechno. Jenže bohužel... v mudlovském světě jsem existovala jen napůl. Narodila jsem se, ale nedodělala jsem ani základní školu. A moje jméno také bylo nebezpečné. Tehdy se narodila Helen Greenová, vytvořila jsem si novou identitu, ale ani to mi nepomohlo najít práci. Ne, když jsem měla na krku ročního chlapečka a nic k tomu. Vzdělání, praxi, známosti, konexe... Čtyřleté pobývání v první válečné linii totiž většina lidí jako životní zkušenost nebere,“ ušklíbla se hořce. „A od tý doby prostě... přežívám. Už snad ani ne ze dne na den, spíš z hodiny na hodinu. Beru, co je.“

„Někdo tak inteligentní přeci musí sehnat práci.“

Ušklíbla se. „Tady o inteligenci nejde. Nemůžu chodit do práce, protože nemůžu nechat syna dlouho doma samotného. A něco jako chůvu si nemůžu dovolit, protože nemám peníze. A peníze nemám, protože nemám práci. Pořád a pořád dokola, jako začarovaný kruh. A Johny bývá ke všemu často nemocný, každý měsíc, a to ho nemůžu opravdu nechávat samotného, musím u něho být, když má záchvaty. Sociální dávky nedostanu, protože zažádat o ně znamená... dát úřadům najevo, kde jsem. A... odpoledne jste viděl, co to znamená,“ dodala, než se natáhla k láhvi, ze které on soustavně upíjel, aby si teď pořádně přihnula.

Ano, to viděl.

Chvíli mezi nimi bylo ticho, to však začalo po chvíli houstnout.

„Už chápu, proč jste začala... ehm... chodit po nocích.“ Řekl to nejspíš proto, aby ji ujistil, že ji chápe... což v tuhle chvíli skutečně chápal, ale důsledek jeho slov byl přesně opačný.

„Já nejsem kurva!“ vyskočila ze židle, až se celý stolek rozkýval. Víno na něm se zhouplo a převrhlo se. A přímo jemu do klína.

„Sakra,“ snažila se tekutinu zachránit. Sice už jí tam tolik nebylo, ale stejně byl Severus dost zlitý. Zoufale dosedla zpět na židli, tentokrát už se na něho ale nepodívala. „Nenávidím to,“ pronesla do ticha. „Poprvé... poprvé mi ten chlap nabídl 500 liber za to, když mu podržím v zadní uličce. Otázka pěti minut. Bylo to potom, co jsem čtyři hodiny žebrala na ulici, protože Johny mi doma brečel hlady.“

V očích měla nenávist a přesto jí po tvářích kanuly slzy.

„Bylo to poprvé za několik měsíců, co jsem synovi mohla koupit maso. A boty. Nejsem na to hrdá, nenávidím to. Každou minutu. Každou vteřinu. Každou noc, kdy musím vyjít do tý zpropadený noci! Nenávidím to! Ale vidět syna svíjet se hlady, je ještě milionkrát horší!“

Sám jí podal zbytek vína. „Dopijte to.“

Nemusel to ani říkat, měla to v plánu. Vypila poslední zbytky, než láhev opět položila na stůl a opřela o ni hlavu. „Nevím, proč vám to tu vykládám, stejně to nepochopíte.“

A potom mlčeli.

Dlouho.

Příliš dlouho.

„Jednu věc jste nezmínila.“

„Jakou?“ zvedla hlavu, ale vypadala... vláčně. Možná to bylo únavou, možná alkoholem. Nevěděl.

Kývl směrem k spícímu chlapci. „Kdo je jeho otec.“

Zahleděla se na chlapce a v její tváři se zračila nehynoucí láska. „Někdo, kdo už není.“

„To není odpověď.“

„Možná prostě odpovědět nechci.“

„To mám hádat?“

Ušklíbla se. „Můžete to zkusit.“

„Můj první typ je logicky pan Weasley.“

V očích se jí objevila bolest. „Ron zemřel předtím, než byl Johny vůbec počat. Takže ne a nezlobte se, už je čas spát,“ zvedla se ze židle a trochu se zakymácela. Ta půl láhev vína na ni byla skutečně příliš.

„Tak další tip příště. Smím se zeptat, kde... ehm... spíte?“ podivil se, když si najednou uvědomil, že v místnosti je jediný gauč, který je však v tuhle chvíli už obsazený.

„Na zemi,“ odpověděla, jako kdyby to byla pěkně hloupá otázka. „Spím tak už posledních pět let,“ dodala na jeho nechápavý pohled.

„Co si tak koupit postel?“ navrhl.

„A za co?“

Dobře, tenhle fakt mu pořád trochu nešel do hlavy. „Zaplatím ji.“

„To nejde, to...“

„Ta postel tu zůstane jako vybavení bytu, nekupuji ji vám. Chci, abyste ji zahrnula jako součást opravy bytu.“

„Ale...?“

„Ano?“ otočil se na ni.

„Nic.“ Byla by hloupá, kdyby něco takového odmítla. „Děkuji.“

„Neděkujte, vlastně vás tou opravou bytu využívám.“

„Nevyužíváte, splácím vám tak tu vázu.“

Odfrkl si. „Myslel jsem, že už jste si uvědomila, že jsem tu vázu jediným kouzlem spravil.“

Zavřela oči, jistě. Byla tak pitomá.

„Takže se tím přestaňte zabývat. I dalšími zbytečnostmi jako teplou vodou, kterou nepoužíváte, jak jsem si všiml. Neplatím za ni. A vám by myslím horká koupel docela pomohla.“

Sklopila zrak, měla chuť řvát. Styděla se, věděla, že vypadá jako šmudla. Pěkně děkuji, že jste mi to připomněl.

„A mimochodem, slečno, docela bych ocenil, kdybyste si opět našla práci,“ otočil se na ni ve dveřích, „a pokud by problémem byl váš syn... myslím, že bych na něj občas mohl... dohlédnout.“

Poslední komentáře
30.12.2011 20:30:11: Elza: to je fakt podezřelé, ale vlkodlak snad není, to by snad mezi mudly vůbec nemohla utajit, ne?...
30.12.2011 19:40:51: Bude tady kapitolka trošku dřív?
30.12.2011 13:48:40: Klukovi je špatně každý měsíc? No, to je tedy podezřelé... možná. Severus jako chůva. Proč ne. Jak t...
30.12.2011 11:25:54: výborná kapitola, zapeklitá situácia v tom kúzelníckom svete, vôbec sa Hermione nečudujem a už sa ne...
 
Nobody can escape his destiny.