Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Literární soutěž

Soutěžní povídka č. 2

Tady vám představuji, zatím anonymně, druhou ze soutěžních povídek. Sevik99

BAD DAY

,Ó, Merline,‘ zvolala v duchu Rita, když se kolem jejího zápěstí a kotníků omotaly chladné okovy. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Seděla v soudní síni samotného Starostolce. Všechna křesla představitelů a lavice diváků byla zaplněna do posledního místečka. Několik málo osob dokonce stálo v uličkách a po stranách a pár jich museli bystrozorové odvést ze síně, aby bylo možné zavřít obrovské dvoukřídlé dveře.

,Ó, Merline,‘ zvolala v duchu Rita podruhé - za jejími zády lenivě proplul Mozkomor. Její mysl byla na kratičký okamžik zaplavena nesnesitelným žalem a zármutkem.

Předseda Starostolce, samotný a slovutný Albus Brumbál, zahájil dnešní přelíčení ranou kladívka. Z mnoha tmavomodrých hábitů se jeden oddělil a na hlavu si dal červený baret - ,žalobce‘, proběhlo Ritinou hlavou; pak vystoupal po třech schůdcích za řečnický pultík a přednesl žalobu. Dovolila si na chvíli vypnout. Bylo nad slunce jasné, o co tady jde - totiž, když se vy-víte-který-chlapec vypořádal s Voldemortem, začali se lidé ptát, co je, či bylo, pravdou na článcích slečny Holoubkové.

Kouzelnická společnost pravděpodobně vůbec nechápala označení  ,investigativní novinářka‘! Když jí přišlo domů expres sovou předvolání, málem omdlela. Že raději nezůstala v mudlovském světě! Jako redaktorce Hromu se jí dařilo skvěle. Takové drby, jaké dokázala sehnat jen ona (a my víme proč) a nikdo jiný, jí nesly docela tučné příjmy. Bulvární plátky se o ní rvaly a tak, když skončila na volné noze, mohla si dovolit své články nabízet jako na aukci - kdo dal víc, ten vyhrál a dostal článek za všechny prachy. Co na tom, že to občas nebyla tak úplně pravda? Sem tam si přeci každý něco přikrášlí, nebo ne?

Další úder kladívka ji probral a přenesl zpět do reality.

,,Jméno?“ ptal se postarší obtloustlý mužík vypadající jako malá ropucha. Chvíli se na něj němě dívala a přemýšlela, jaký článek by se mu asi o jeho osobě líbil, když svůj dotaz poněkud netrpělivě a důrazně zopakoval.

A tehdy pochopila, že skutečně mluví k ní.

,,Rita Atir,“ odpověděla klidným hlasem a dala si skutečně záležet, aby i přes klidný tón, bylo slyšet pohrdání touto šaškárnou.

,,Příjmení?“ ptal se dále a dva bleskobrky na stolku vedle něj se rozběhly po pergamenu a rušily ticho svými škrabavými táhlými zvuky.

,,Holoubková,“ ušklíbla se. ,,Vy to nevíte?“ odfrkla si pohoršeně.

Malý žabí muž, jak mu začala pro sebe říkat, zalapal po dechu a na chvíli vypadl z role přísného a neoblomného žalobce. Rychle se oklepal a opět nasadil ,neústupnou masku‘. Na Ritu působil opravdu ,hrozivě‘.

,,Jste si vědoma skutků z nichž jste obviněna?“ pokračoval po krátkém odkašlání.

,,Ne.“

,,Cítite se vinna?“ ptal se zmateně, takhle je to neučili. Zločinec se měl roztřást a rozbrečet a ke všemu přiznat. Tohle bylo mimo plán výuky!

,,A to, prosím vás, jako proč?“ ten chlap jí neskutečně vytáčel.

Z tmavomodrého davu se oddělil další muž, tentokrát se zeleným baretem – obhájce. V duchu se ušklíbla a udělala si poznámku, aby se nezapomněla podívat na zoubek systému přidělování obhájců ex offo. Zdálo se totiž, že tito obhájci byli většinou ne zrovna zkušení a mnohdy ještě vypadali jako studentíčci. Koktání a zadrhávání, stejně jako lapání po dechu patřilo zřejmě k povinné výbavě.

‚Tak s tímhle to teda fakt vyhraju‘ pomyslela si a znovu se ponořila sama do sebe.

Až další přelet mozkomora ji donutil podívat se na obhájce, který se zcela evidentně potil a ztrácel ve svých poznámkách.

Nevěděla, kolik času uplynulo, ale jejich posedlost zjistit, jak je možné, že její brk psal takové ‚romány‘ z holých slov jim zřejmě nedávala spát.

Lehce naklonila hlavu na stranu a s mírným úsměvem prozradila své tajemství: „Každou noc jsem jej nechala namočený v blábolivém lektvaru, pane žalobce.“ - neodpustila si.

Sál pohltil vzrušený šum. Kdo ví, v kolika domácnostech dnes budou máčet brky v lektvarech…

Brumbálovi trvalo hodnou chvíli, než utišil celý dav natolik, aby bylo slyšet rozumného slova. Na řadu přišlo přetřásání Ritiny důvěryhodnosti. V této věci vypovídali mnozí její příbuzní a známí, ale také bývalí učitelé – ‚Tohle ti, Brumbále, neprojde! Těš se, příští článek napíšu zrovna o tobě a tvé rodině!‘ vztekala se v duchu Rita, když Brumbál požádal profesorku McGonagallovou o hodnocení a ta stará mourovatá ochechule veřejně prohlásila slečnu Holoubkovou za ‚ztracený‘ případ, protože jí trvalo dva roky než přeměnila lžíci na naběračku.

‚No a co? Co je, Merlinovi, nebo komukoliv jinému do toho, že Bradavice nestudovala sedm, ale deset let? Nemuseli to snad hned vytahovat na povrch, ne? Však oni si to odskáčou!‘ a už vymýšlela plán pomsty. Tohle byl nejhorší den jejího života, dokonce předčil i ten, kdy Brumbál na závěrečné hostině školního roku s úsměvem oznamoval, že se objevil jeden student, který bude opakovat, protože nedokázal za celý rok zvládnou zaklínadlo Alohomora – ano, řeč byla o ní, jak jinak…

Celé dlouhé odpoledne se u pultíku pro svědky střídali profesoři z její Alma Mater a jeden po druhém v podstatě potvrzovali její neschopnost, nedostatek kreativity apod. A přitom nikdo z nich ani jen netušil, co je Rita zač…

Svoje vrcholné číslo neplánovala předvést před Bystrozory a členy starostovce nikdy, ale vzhledem k rozsudku, který hodlali uplatnit ihned a který byl tvořen součtem trestů za každý jednotlivý trestný čin či přestupek a dohromady to bylo úctyhodných sedmnáct let v Azkabanu (k této výši přispěl i fakt, že se porota většinou přiklonila k trestu u horní hranice), což bylo pro Ritu absolutně nemyslitelné, nepřijatelné a v podstatě likvidační. Ano, jistě si mnozí z vás říkají, že když tam zvládl přežít Black, mohla by i ona. A snad by dokonce mohla i prchnout, když má ta křídla, ale po tom, co se potvrdila Blackova nevina, bylo v Azkabanu provedeno několik nových opatření a jedno z nich bylo také to, že animágům byla v prostorách vězení znemožněna přeměna.

A Rita hodlala využít této skutečnosti právě teď. Nikdo o ní, kromě té mudlovské holky, která byla právě na nějakém ozdravném pobytu u moře, nevěděl.

A tak se stalo, co se stát muselo. Když ji Bystrozorové odváděli pryč, nebránila se a po pomalé, plynulé jízdě výtahem do vstupní haly Ministerstva, kde již byl připraven krb s jednosměrným provozem směr Azkaban, se svým věznitelům vyškubla a za menší než kratičký okamžik zmizela všem z dohledu. A nikdo si nevšiml malého brouka, který si cvičně protáhl křídla a pak zamířil k otevřenému oknu, aby vyletěl ven. Výkřiku profesorky Trelawneyové – ‚Za tři svítání zhyneš děsivou smrtí!‘ – se od srdce zasmála (spíš zabzučela ) a odletěla v dál.

***

O pár dní (přesněji o tři) později…

Rita letěla z Londýna přímo na severozápad do Prestonu, jednoho z nejlidnatějších měst v této oblasti a plánovala tam splynout s davem.

Jaký nepříjemný šok ji tam ale čekal! Vědět to dřív, možná by se raději nechala zavřít do vězení.

Těsně před městskou zástavbou sletěla na louku, aby si odpočinula, načerpala dostatek energie k přeměně a pak už se jen včlenila do davu a dál si žila poklidným, mudlovským životem s občasnou mini dávkou magie.

Ale pak se něco zvrtlo. Z ničeho nic byla lapena do skleněné nádoby a obdivně si ji prohlížela holčička s rozevlátýma vlasama. Když v tom se to stalo – odnikud se objevil dlouhý stříbrný hrot a blížil se k ní.

‚Ó, Merline!‘ stačila v duchu zavýsknout dřív, než skončila nabodnutá na špendlíku amatérské dětské entomoložky a velké cestovatelky Emilky Holoubkové. Jaká ironie...

A kdyby nám to mohla Rita říci, byl by toto bezpochyby nejhorší den jejího života. Života, ve kterém mnoho lehce nabyla, ale mnohem, mnohem více pozbyla.

 

Poslední komentáře
03.11.2010 14:23:00: JežíííšsmileyNo tak tomu teda hovorím koniecsmiley Takúto smrť by som nepriala naozaj nikomu...Páčil sa ...
02.11.2010 15:54:45: Správně crazy. smiley${1}
02.11.2010 13:28:33: Krutý ironický konec.
 
Nobody can escape his destiny.