Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Rytíř na ...

Rytíř na ...3

Tak a je to kompletní. Beta-readu se ujala Mary Beth.

„Hermiono,“ ozvalo se z pokoje. „Mohla bys na minutku?“ Hermiona ztlumila oheň pod kotlíkem. Před chvíli někdo klepal na dveře a teď s ní chtěl Severus mluvit. Rychle přemýšlela, co se mohlo stát. Od té doby, co ji pustili z nemocnice, byla venku jen párkrát a to jednou u Gringottových a jinak vždy v mudlovském Londýně. Nechtěla riskovat, že ji někdo pozná. Byla si naprosto jistá, že se nikde nedostala do žádných potíží. Když jí pohled padl na dva návštěvníky, strnula, jako by na ni někdo použil petrificus totalus. Vlastně čekala kohokoli, od nějakého pobudy z Obrtlé, přes bystrozory až po policajty, ale je tedy skutečně ne. Vedle Severuse stáli poněkud nejistě se tvářící Molly a Artur Weasleyovi. Tak tohle mi ještě chybělo. Teď se dozvím, jak je mrzí, že jsem se s Ronem kdy potkala, a že je moje vina, že skončil na doživotí v Azkabanu, povzdechla si.

„Dobrý den,“ pozdravila a odevzdaně čekala, co se z toho vyvine.

„Neposadíte se?“ vyzval je Severus. Právě teď by nedokázala slovy vyjádřit svoji vděčnost za to, že tam je. Obešel stolek a stoupl si za její křeslo. Na okamžik jí položil ruku na rameno. Jen aby věděla, že tam je s ní. Tiché, ale výmluvné gesto podpory.

Hermionu už to ticho pomalu začínalo děsit. Weasleyovi jí evidentně přišli něco říct a nemohli se vymáčknout. Takže to bude nejspíš něco, co se jim nebude říkat lehce a jí se to nebude líbit.

„My…,“ začala Molly a nervózně si žmoulala ruce. „Přišli jsme se omluvit za Rona. Víme, že to nijak nemůže odčinit to, co ti udělal, ale chceme, abys věděla, jak moc nás to mrzí. Mysleli jsme, že se nám povedlo všech sedm dětí slušně vychovat a byl pro nás šok, dozvědět se, jak moc jsme u Rona selhali. Chtěli jsme za tebou zajít do nemocnice, ale Severus nám to rozmluvil. Já vím, že už je to skoro rok, ale pořád se nemůžu smířit s tím, co byl náš syn schopný udělat.“

„Tak to jsme dvě,“ ozvala se poprvé za celou tu dobu Hermiona. „Víte, že když jsem ho požádala o schůzku, naivně jsem doufala, že by mi mohl pomoct?“

„Mrzí nás to,“ vzal si slovo Artur. „A pokud bychom pro tebe mohli někdy něco udělat, chceme, abys věděla, že jsi u nás kdykoli vítaná.“

„Děkuju.“

Weasleyovi řekli, co měli na srdci a brzy se rozloučili. Hermiona se po jejich odchodu stulila do křesla. Ačkoli to určitě nebyl jejich záměr, bezděčně jí připomněli všechno to, co se před rokem stalo.

„Hermiono?“ Nereagovala.

„Mio?“ snažil se Severus upoutat její pozornost. Obešel křeslo a jemně s ní zatřásl.

„Ano?“

„Neptal jsem se, ale proč jsi tehdy měla u sebe ten pergamen s mojí adresou?“

„Když jsem tu bydlela poprvé, jednou ti uklouzlo něco v tom smyslu, že si neuvědomuju, jaký jsem měla štěstí, že jsem nenarazila na nějakýho úchyla. Uvědomila jsem si, žes měl pravdu. Já… prostě jsem nechtěla skončit jako bezejmenná mrtvola  v neoznačeným hrobě.“

„To jsem si domyslel, jen nechápu, proč právě já.“

„Věděl jsi to. Nechtěla jsem, aby se to takhle dozvěděl i někdo jiný,“ řekla tiše.

„Zlobíš se?“

„Prosím?“ ozvala se nechápavě.

„Řekl jsem o tom Harrymu a Weasleyovým.“

„Ne. Jednou by se to stejně dozvěděli. Jen jsem ráda, že jsem u toho nebyla a nemusela se dívat na ty znechucené obličeje.“

„Nebyli znechucení. Jen… já nevím… překvapení?  Molly nechápala, proč jsi za nimi nepřišla. Jediný, kdo se tvářil znechuceně, byl Ronald. Vůbec nevypadal překvapeně, jen zhnuseně.“

„A Harry?“ špitla potichu.

„Byl to pro něj šok, ale myslím, že zanedbatelný proti tomu, jak ho zaskočilo, když ten samý večer přistihl Ronalda, jak se tě v nemocnici pokouší udusit polštářem.“

„Harry ho zatkl?“ ozvala se překvapeně.

„Ano, pak se tu se mnou zpil do němoty a skoro předávkován lektvary na vystřízlivění to šel oznámit Weasleyovým.“ Hermiona se slabě usmála při představě, jak se Harry se Severusem opíjejí, místo, aby se navzájem uráželi. Severus jí zlehka políbil na čelo. „Už je to za tebou,“ povzbudil ji a nechal ji konsternovanou tím, co právě udělal sedět v pokoji a sám se vrátil do laboratoře.

Hermionu z rozjímání probrala až hlasitá rána.

„SEVERUSI!“ vykřikla a rozeběhla se do laboratoře. Severus se zrovna namáhavě zvedal ze země. Z hlavy mu tekla krev. Zbytky lektvaru, který připravovala, než přišli Weasleyovi, nad ohništěm nebezpečně pobublávaly a hrozily dalším výbuchem. Hermiona  smetla kotlík z ohniště, nevšímajíc si v rozčilení, že jí vařící tekutina vyšplíchla na ruku. Zbytky lektvaru se rozlily neškodně po zemi. Mávnutím hůlky pro jistotu uhasila oheň a vrhla se k Severusovi. Tomu se konečně podařilo se postavit. Opíral se o pracovní stůl a tiskl si na čelo rukáv, aby zastavil krvácení.

„Promiň, mrzí mě to, jsem úplně blbá, že jsem ten lektvar neodstavila, když jsem odcházela, je to moje vina…“ omlouvala se vyděšeně.

„Ve skříňce je lékárnička,“ pokusil se přerušit její sebeobviňující monolog.

„Hermiono?“

„Hermiono?!“

„Odpusť mi to. Nechtěla jsem tě zranit. Promiň…“ Severus chytil Miu za hábit, přitáhl k sobě a políbil. Cítil, jak v jeho objetí ztuhla, ale zmlkla, a co bylo nejdůležitější, nebránila se. Dokonce mu po chvíli začala polibek nesměle oplácet. Odtáhl se od ní. Vypadala příšerně. Tvářila se neskutečně provinile a překvapeně a navíc měla obličej zamazaný od jeho krve. Ta rána na hlavě musela krvácet víc, než si myslel.

„Není to tvoje vina. Kdybych nebyl debil a zkontroloval si, že je lektvar odstavený, než jsem tam hodil další přísadu, nic by se nestalo. Támhle ve skříňce je lékárnička. Asi mi budeš muset něco udělat s tou ránou na hlavě.“

Okamžitě ho poslechla. Rána nebyla velká, ale docela hluboká a hodně krvácela. Opatrně ji vyčistila, kouzlem zastavila krvácení a pak ránu zalepila.

„Vážně mě to mrzí,“ zakňourala nakonec zničeně, když uklízela věci zpátky do lékárničky. Zarazila se, když jí vzal z ruky vlhkou žíněnku, chytil ji za bradu a začal jí otírat tvář.

„Co to děláš?“

„Máš na tváři krev,“ vysvětlil jí. Schválně nespěchal. Líbilo se mu dotýkat se jí. Vlastně uvažoval nad tím, jestli by byla opět tak povolná, kdyby se pokusil ji znovu políbit. No, v nejhorším mi jednu vrazí, pomyslel si a znovu si ji přitáhl do náruče. Jemně ochutnával její rty, nebránila se. Když se ujistil, že nepřijde žádný odpor, vynutil si vstup do jejích úst. Chutnala sladce. Odtáhl se od ní, dokud byl ještě schopný se ovládat. Zavadil přitom o její ruku. Sykla bolestí. To ho okamžitě vrátilo do reality. Opatrně jí vyhrnul rukáv hábitu. Na rukávu blůzy byla jasná skvrna od lektvaru a měl dojem, že i od krve. Vzal si z lékárničky nůžky a rukáv rozstřihl. Měla ošklivou popáleninu na předloktí, kde ji polil lektvar. Teplota, při které tenhle lektvar vybuchoval, dosahovala něco přes 150o C. Na pokožce, kam lektvar dopadl, měla ošklivé krvácející puchýře a popraskanou kůži.

„Musíme to vymýt studenou vodou. Máš tam zbytky lektvaru a mohly by se ti dostat do krevního oběhu.“ Odvedl ji k umyvadlu v rohu laboratoře a strčil jí ruku pod kohoutek. Cukla sebou, když voda stekla po předloktí až na spáleninu. Kdyby ji nedržel, nejspíš by ruku z vody vytrhla. Ještě chvíli ji podržel, zatímco mu vzlykala do rukávu. Pak ji vysadil zpátky na stůl. Potřít ránu chladivou mastí obsahující analgetika a antiseptika a opatrně ji převázat, bylo už podstatně méně bolestivé.

„Mrzí mě to,“ zopakovala už asi po sté. Přitáhl si ji k sobě a objal.

„Je to moje vina. Měl jsem se přesvědčit, že to není těsně pod bodem varu, než jsem s tím začal znovu pracovat. Takže za tu mou rozbitou hlavu i za tu tvoji popálenou ruku můžu já. Promiň,“ konejšil ji, zatímco ji objímal. Tak trochu tušil, že nebyla vyděšená jen kvůli tomu zranění. Určitě se bála, že mu rupnou nervy, tak jako před rokem a ona zase skončí na ulici. Tehdy ji taky vyhodil za vybuchlý lektvar, za který ona nemohla.

„Nevyhodím tě. Už nikdy. Jestli někdy odejdeš, tak proto, že budeš ty sama chtít.“

 

 

V dalších dnech začala Hermiona trpět utkvělou představou, že se laboratoř musela smrsknout na polovinu. Téměř neustále do sebe se Severusem vráželi. Tu o sebe zavadili, když současně sáhli pro naběračku, tu se o ní otřel, když se natahoval pro sliz z pijavic, tu měla jeho ruku na rameni, když se jí díval přes rameno do kotlíku, tu kolem pasu, když kolem ní procházel.

„Severusi?“ ozvala se, když asi po týdnu skončila opřená o stůl se Severusem těsně za zády.

„Hmmm?“

„Proč tohle děláš?“ otočila se k němu čelem. Bylo to zvláštní, stát tak dva centimetry od něj.

„Vadí ti to?“ zeptal se, aniž se od ní odtáhnul. Jen sklonil hlavu, aby jí viděl do očí.

„No… to ne…“ připustila a nesměle ho objala kolem krku. „Jen mi nejde do hlavy, co se asi před týdnem změnilo.“

„Změnilo se to, že když jsem ti položil ruku na rameno před Weasleyovými, poprvé si při mém doteku neucukla, jako by ses spálila. Chvíli na to jsi se nechala políbit. Dvakrát. To ty mi řekni, co se změnilo.“

„To netuším,“ odpověděla upřímně. Vlastně to tak trochu tušila. Někdy během návštěvy Weasleyových, nebo po ní, když se Severus zranil, už nedokázala dál udržovat tu bariéru, kterou se vědomě snažila mezi nimi vybudovat. Věděla, že se jí to dřív nebo později vymstí. Vzhledem k tomu, jak se situace vyvíjela, to viděla spíš na dřív, ale nedokázala si pomoci. Sklonil se k ní, aby ji políbil. Sama mu vyšla rty vstříc. Slyšela, jak smetl ze stolu připravené přísady. Aniž přestal plenit její rty, přesunul ruce z jejích zad na boky a vysadil ji na stůl. Jeho ruce se znovu přesunuly po jejím těle a stáhly jí z ramen těžkou látku pracovního hábitu. Na okamžik se od ní odtáhl. Propaloval ji očima a pohledem žádal o svolení.

K čertu s rozumem. S následky se poperu ráno, pomyslela si, než ho chytla za klopy hábitu a přitáhla k sobě, aby ho znovu políbila. Severus se přitiskl k jedinému pevnému bodu, který pro něj v tu chvíli existoval. Jeho jazyk pečlivě zkoumal její ústa, zatímco jeho ruce bloudily po tom poddajném těle před ním.

V příštím okamžiku už ležela na desce stolu, kde se tu a tam povalovaly zbytky mločích očí a pokrouhaných mandragor. Bylo jí to jedno. Tedy bylo jí to jedno až do okamžiku, kdy zaslechla nic dobrého nevěštící pobublávání lektvaru, který ještě před chvílí společně připravovali.

„Se…ve…ru...,“ pokusila se ho varovat, ale nenechal ji domluvit. Znovu se zmocnil jejích rtů, zatímco prsty hbitě rozepínaly knoflíčky její blůzky.

„Severusi?!“ povedlo se jí konečně promluvit, když se přestal věnovat jejím rtům. „Ten lektvar!“

Severus se okamžitě vrátil do reality. Máchnutím hůlky uhasil plameny pod kotlíkem a dalším kotlík odsunul z ohniště.

„To bylo těsné,“ poznamenal ulehčeně. Hermiona se posadila na stole. Najednou si uvědomila, že sedí na jeho laboratorním stole, s vlasy trčícími do všech stran, rozbolavělými rty od jeho polibků a s rozepnutou blůzou, která odhalovala bílou krajkovou podprsenku. Nesměle se usmála, když si uvědomila jeho pohled.

Úsměv jí oplatil. Trochu znejistěla. Uvažovala, jestli si nemá zapnout blůzu a odejít. Nechtěla, aby to skončilo, ale nebyla si jistá, jestli on bude chtít pokračovat.

Připadala mu nádherná, když tam tak seděla, tváře červené rozpaky a nervózně si kroutila pramínek vlasů. Přistoupil k ní a vyndal jí z vlasů kousek mandragory.

„Nezměníme prostředí?“ zeptal se a nabídl jí ruku. Jeho oči při tom jasně říkaly, že nemusí přijmout, že má možnost volby. Věděla, že by se nezlobil, kdyby teď řekla ne, ale ji to ani na okamžik nenapadlo. Přijala nabízenou ruku a nechala se odvést do jeho ložnice.

Tam trochu zaváhala. Tou nejméně příjemnou cestou už stačila zjistit, že každý muž si potrpí na něco trochu jiného a ona netušila, co může od Severuse čekat. Severus si mezitím svlékl hábit a hodil ho přes křeslo. Znovu vzal Hermionu za ruku. Sedl si na postel a ji si pomalu přitahoval k sobě. Nepřestal, dokud mu neseděla obkročmo na klíně. Oplácela mu jeho polibky, zatímco jí stahoval halenku z ramen. Téměř okamžitě stejný osud potkal i podprsenku. Přišlo jí nefér, že ona už je polonahá, zatímco on, až na hábit, kompletně oblečený. Opřela se o jeho ramena a přiměla ho tak si lehnout. Neprotestoval. Vrhla se na knoflíčky jeho kabátce a pak i na ty od košile. Jakmile přejela dlaněmi po jeho nahé hrudi, Severus ji jediným pohybem dostal pod sebe a oba, už zbytečné kusy oděvu odhodil na podlahu. Rty pečlivě prozkoumával linii jejího krku, zatímco dlaněmi jemně hnětl a laskal její ňadra. Prohnula se v zádech, aby mu umožnila lepší přístup. Sklouzl rty z jejího krku a pomalu si prolíbával cestičku k jejím ňadrům. Zasténala pod ním vzrušením, když vsál do úst její bradavku a jemně ji skousl. Nedokázala se dál ovládat. Odstrčila ho ze sebe a sedla si mu obkročmo na boky. Tentokrát to byl on, kdo bezmocně zasténal, když se její ruce a rty rozeběhly po jeho těle. Sklouzl rukama z jejích ňader na boky a pak níž až k zapínání džínsů. Pochopila narážku a rozepnula mu pásek i kalhoty. Během chvilky se zbavili zbytku oblečení. Trochu ji překvapilo, když ji pak stáhl zpátky na sebe. Zřetelně na stehně cítila, jak moc je vzrušený. Jeho záměr pochopila vzápětí. Sklouzl rukou do jejího klína, když se ujistil, že jí neublíží, vzal její zadeček do dlaní, nadzvedl ji a opatrně si ji vzal. Prohnula se do oblouku a z hrdla se jí vydral hlasitý sten, když do ní jediným pohybem vnikl až po kořen.

Začala se opatrně pohybovat. S každým dosednutím, s každým zakroužením boky vyloudila ze Severusova hrdla přidušený sten. Záměrně se pohybovala chvilku rychle a pak hned zas pomalu. Mučivě pomalu. Severus už to nedokázal jen pasivně přijímat. Zavlněním boků se dostal nad ni. Jen přidušeně vyjekla, když se náhle ocitla pod ním. Jeho obličej se ocitl jen kousíček od jejího. Mohl v jejích očích číst jako v otevřené knize. Viděl v nich trochu nejistoty a spoustu vzrušení. Ona v těch jeho dokázala rozeznat jen chladnou touhu. Tvrdě přirazil a ona se kousla do rtu, aby hlasitě nevykřikla rozkoší. Objala ho nohama kolem boků, jako by ho v sobě chtěla zadržet. Pobaveně se usmál a znovu přirazil. Cítil, že už dlouho nevydrží a chtěl, aby z toho taky něco měla. Přeci jen už to bylo docela dlouho, co nespal ve své posteli sám. K vlastnímu překvapení si uvědomil, že poslední sex měl asi týden předtím, než na tohle stvoření, které se pod ním svíjelo, jako by ani nemělo kosti, narazil na Obrtlé. Sice se asi jako každý muž občas věnoval masturbaci, ale přítomnost poddajného těla, které reagovalo na jeho doteky a laskání, byla nenahraditelná. Přirážel teď tak prudce, že Hermiona ani nedokázala dělat mezi jednotlivými steny mezery a sténala neustále, dokud mu s výkřikem nezaryla nehty do zad a její tělo ho v sobě nesevřelo, jako by se pokoušelo je navždy spojit. To byla pro jeho sebeovládání poslední kapka. Vyvrcholil s jejím jménem na rtech.

 

Opatrně, aby ho nevzbudila se vyprostila z jeho objetí. Svůj spánek si rozhodně zasloužil. Tohle byl rozhodně nejdelší a nejkvalitnější sex jejího života. Opatrně mu odhrnula vlasy z tváře. Působil klidně a uvolněně, když spal. Trpké vrásky kolem úst zmizely a nahradil je téměř nepostřehnutelný jemný úsměv. Nebyl hezký, ne v klasickém slova smyslu. Ale jí připadal nádherný. Její princ na černém koni. Zlehka ho naposledy políbila na tvář a vyklouzla z pokoje. Zabalit si těch pár věcí, které jí říkaly paní, jí netrvalo ani dvacet minut. Tiše jako myška sešla po schodech a vyklouzla z domu. Nemohla tu zůstat. Ne po dnešní noci. Nemohla si dál stavět svůj růžový sen a doufat, že se vyplní. Po válce musel tvrdě pracovat na tom, aby očistil své jméno a ona mu ho nechtěla znovu pošpinit. Alespoň tolik mu dlužila. Pokud kouzelnický svět něco nesnášel víc než smrtijedy, byla to spodina, která se protloukala životem na Obrtlé a podobných místech. Spodina, ke které svého času patřila. Věděla, že dřív nebo později ji její minulost dostihne a ona nechtěla, aby někdy litoval toho, jak šlechetně se k ní zachoval. Nevidíc pro slzy na cestu, málem vběhla přímo pod kola Záchranného autobusu. Nikdy nepochopila, jak je to možné, ale objevil se vždycky, když ho bylo potřeba. Využila toho a nechala se odvézt do Doupěte.

 

Severus nevěřícně zíral na kousek pergamenu, to jediné, co po ní v jejím pokoji zůstalo.

Nechci, abys v budoucnu litoval. H.

Jako už pokolikáté v životě si pomyslel, že ženy jsou formy života, které snad s muži nemají vůbec nic společného a které by se měly dodávat výhradně s detailním návodem k použití. Vůbec nechápal, co tím myslí. Netušil, co se přes noc změnilo. Šla dobrovolně a líbilo se jí to. Minimálně ty čtyři škrábance na každé lopatce toho byly výmluvným svědectvím. Takže tady problém nebude, ale absolutně netušil, kde by mohl být. A co sakra myslela tím, že by toho měl v budoucnu litovat.

Ženský praštěný, zavrčel si pro sebe a šel si najít něco na sebe. Kdyby se objevil na Obrtlé, jak ho pánbůh stvořil, asi by to pro něj nedopadlo zrovna nejlíp.

 

Po návštěvě všech putyk a levných hotýlků na Obrtlé zaklepal na dveře Doupěte.

„Je tady?“ zeptal se Molly ihned, jakmile se otevřely dveře.

„Také tě ráda vidím,“ neodpustila si Molly lehké rýpnutí. „Pojď dál, dáš si čaj? Nebo ty jsi vlastně spíš na kávu,“ pokračovala.

„Kde je?“ ignoroval její snahy o pohoštění.

„Vedle,“ podala mu dva šálky. „Čaj pro ni, kafe pro tebe. A nekřič na ni, má toho dost i bez toho,“ varovala ho ještě, než ho postrčila směrem ke dveřím do pokoje.

Pět mi už hezkých pár let není, pomyslel si a poslušně odklusal vedle. Mezi dveřmi se zarazil. Nikde Miu neviděl. Že by slyšela jeho rozhovor s Molly a vypařila se?

„Molly?“ ozvalo se nejistě z křesla před ním.

„Má práci,“ pokusil se o neutrální tón, ačkoli měl chuť vytáhnout ji z křesla, přehnout přes koleno a nasekat jí na zadek jako malý holce. Třebaže bylo v pokoji dost šero, viděl, jak při zvuku jeho hlasu ztuhla. Postavil před ní hrnek s čajem a sám si sedl do vedlejšího křesla. Úmyslně nepoužil gauč přímo naproti ní. Nechtěl, aby si připadala jako u výslechu. Chvíli jen tak seděl vedle ní. Tak trochu doufal, že by mohla něco říct. Nakonec to byl stejně on, kdo musel začít rozhovor.

„Proč jsi odešla?“ záměrně se vyhnul výstižnějšímu slovu utekla. Nechtěl, aby to znělo, jako že ji z něčeho obviňuje. Nereagovala.

„Co chceš slyšet?“ ozvala se, když se chystal otázku zopakovat.

„Například pravdu,“ rozhodl se nebýt sarkastický. Znovu mlčela. Začínal mít dojem, že na ni snad někdo použil umlčovací kouzlo.

„Hermiono,“ zkusil to jinak. „Nepřišel jsem, abych tě praštil kyjem po hlavě a odvlekl za vlasy zpátky k sobě za každou cenu. Nežijeme v pravěku. Jen chci vědět, proč jsi odešla. Kvůli včerejšku?“ Všiml si, jak jí tváře zalil lehký ruměnec. „Myslel jsem, že se ti to líbilo, ale jestli jsem ti ublížil, tak mi to prosím řekni. Lezu ti na nervy svými poznámkami? Nebaví tě pořád dokola kostičkovat, plátkovat nebo strouhat přísady? Jen mi řekni, co se stalo a když budeš chtít, půjdu a dám ti pokoj.“ Jestli to uděláš, tak se pravděpodobně zaživa pohřbím v tý pitomý laboratoři, ale to je teď jedno.

Zakroutila hlavou.

Severus si neznatelně oddechl.

„Tak co se stalo?“ naléhal na ni dál. Už mu začínala docházet trpělivost. Na tohle vážně neměl nervy. Měl rád svoje lektvary, jasně daný postup, vždy fungující zákonitosti. Jak se měl sakra vypořádat s tímhle? Neměl nejmenší tušení, kde se stala chyba, ani jak s ní jednat. Vstal z křesla a klekl si před ní. Vzal ji za bradu. Přinutil ji podívat se mu do očí.

„Prostě mi řekni, co jsem zvoral a já ti zmizím ze života.“ Viděl, jak se jí zorničky rozšířily překvapením, když jí došlo, že si myslí, že je to jeho chyba.

„Promiň, mrzí mě to. Je to všechno moje vina. Měla jsem to zastavit, ale nešlo to. Nechtěla jsem být dál sama. Je mi to líto. Nechtěla jsem se do tebe zamilovat, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Omlouvám se. Nechci ti překážet. Nic po tobě nechci. Slibuju, že už o mně neuslyšíš. Nebudeš mít kvůli mně ostudu. Postarám se o to. Nikdo si tě nebude spojovat s bývalou děvkou. Promiň mi to. Měla jsem to včera zastavit. Zmizet dřív, než se to zkomplikuje. Nezlob se. Prosím, nezlob se.“

Severus nestačil zírat, co za nesmysly se z ní sypalo. Ale už mu její chování začalo dávat smysl.Merline! Já jsem ale idiot. Nestranila se mě, protože se bála, že jí ublížím jako ta prasata z Obrtlé. Ona se místo toho bála, že se do mě zamiluje. Blbče. Byl jsi s ní dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a ničeho sis nevšiml. Asi začínáš senilnět.

„Hermiono? Mio?“

Dívala se na něj vyděšenýma očima, jako by se bála, že ji uhodí. „Pojď sem,“ vztáhl k ní ruce. „Pojď.“ Neochotně se odlepila od opěradla křesla, ke kterému se tiskla, jako by s ním chtěla srůst. Chytil ji za paže a přitáhl k sobě. Cítil, jak ztuhla, ale vzápětí se uvolnila, když ji stáhl k sobě na podlahu a pevně ji objal.

„Jsi cvok, víš o tom?“ sdělil jí, zatímco mu vzlykala do hábitu. „Netuším, kde jsi přišla na takovou pitomost, že by ses mi měla omlouvat za to, že mě miluješ. Víš, že jsem si myslel, že jsi odešla kvůli dnešní noci? Žes to považovala za chybu?“

„Byla to chyba,“ ozvalo se lkavě odněkud z jeho náruče. „Dokázala jsem si od tebe držet odstup, ale po včerejšku už by to nešlo. Chtěla bych víc. Chtěla bych něco, co od tebe nemůžu žádat.“ Vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Ty její byly zarudlé od pláče a vystrašené, zatímco ty jeho…

„A co bys chtěla?“ zeptal se něžně.

„Abys…,“ pokusila se sklonit hlavu, aby se mu nemusela dívat do očí, ale nedovolil jí to. „Abys mě měl rád,“ šeptla tak potichu, že jí to spíš odečetl ze rtů. Spadl mu kámen ze srdce. Tak trochu doufal, že bude chtít něco takového, ale jak se dnes už několikrát přesvědčil, nemohl se považovat za znalce žen. Jemně přejel rukou po linii její brady a vpletl prsty do jejích vlasů.

„Já tě mám rád,“ zašeptal, než se jejich rty spojily.

„To nejde,“ odtáhla se od něho. „To ti nemůžu udělat. Vím, jak tvrdě jsi po válce pracoval, aby sis zase získal dobrou pověst. Nemůžeš to zničit tím, že bys měl něco společného se mnou. S bývalou prostitutkou.“

„Nemyslíš, že o svou pověst bych se měl strachovat já? A ano, jde to. Je mi úplně jedno, co si o mně lidé myslí. Dvacet let jsem byl pro všechny zrádce a vrah, pak protivný a podivínský mistr lektvarů. Takže si myslím, že zvládnu být i protivný a podivínský mistr lektvarů, co si vzal bývalou prostitutku,“ usmál se na ni. „A myslím, že se obáváš zbytečně. Když jsi tehdy zmizela, strávil jsem skoro měsíc na Obrtlé a prošel mysl každého, kdo o ty holky jen zavadil pohledem a některým jsem i trošku upravil vzpomínky. Troufám si tvrdit, že jediní lidé, co znají tvou minulost, jsme ty, já, Molly s Arturem, Harry s Ginny a samozřejmě Ronald, který ale zrovna nemá s kým by se o tuto senzačně skandální zprávu podělil. A nikdo z nás ti nehodlá ničit život tím, že by to použil proti tobě.“ Koukala na něho s vytřeštěnýma očima. Využil jejího překvapení a znovu ji políbil. Cítil, jak z ní opadlo všechno to napětí.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se, když se odtrhli, aby se mohli nadechnout. Místo odpovědi ho znovu políbila, než se plaše stáhla a stočila se mu do náruče.

„Budu to brát jako ano.“ 

Přikývla.

„Severusi?“ ozvala se nesměle. Vůbec netušila, proč mu to říká, ale chtěla, aby to věděl. „Líbilo se mi to. Poprvé se mi to líbilo.“ Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že mluví o včerejší noci. Potěšeně se usmál. Přeci jen pro jeho mužské ego nebylo větší pochvaly.

„Půjdeme. Myslím, že Molly už je v té kuchyni zavřená dost dlouho.“

„Ano. Vrátíme se k tobě,“ nechala se zvednout na nohy.

„Ne. Vrátíme se domů.“

„Domů...“

 

THE END

 

Poznámka autorky: ačkoli bylo původním záměrem napsat krátkou jednorázovku, trošku se to zvrtlo a tohle je výsledek. Doufám, že se na tom moc nepodepsal fakt, že jsem to povětšinou psala mezi jedenáctou večer a jednou ráno. A abych nezapomněla, postelová scéna vznikla s přispěním Bleska. Bez její pomoci bych se jí nejspíš ještě teď snažila napsat.
Poslední komentáře
19.06.2016 15:53:48: Bolo to úžasné. Prekrásny príbeh od úžasnej autorky.
20.04.2014 22:49:45: moc pěkná povídka a vůbec nevadí, že se protáhla na tři kousky. Jestli se ti nejlépe píše mezi jeden...
23.11.2011 11:08:48: Nádherná povídka, vážně píšeš skvěle a tak se chystám přečíst vše, co tu najdu! Tohle mne pobavilo, ...
06.05.2011 00:05:20: Úplne nádherná trojdielna jednorázovka. Ďakujem ja som si to užívala.
 
Nobody can escape his destiny.