Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Díl první - Hledáme

Část první - Překvapivé zjištění

Jak už jsem tuším řekla dříve, povídka se odehrává někdy po válce. Přesný čas není důležitý. Předem podotýkám, že si s kánonem nijak zvlášť hlavu nelámu. Beta-readu se chopila Mary Beth.

Část první – Překvapivé zjištění

 

„Slečno Lewisová!“ zahřímal profesor lektvarů, když nahlédl do kotlíku drobné tmavovlasé sedmačky. „Můžete mi vysvětlit, proč má váš lektvar růžovou barvu místo temně rudé?!“

Beth se v lavici přikrčila. Samozřejmě, že včera o tom lektvaru četla. Přípravy na hodiny si poctivě dělala a měla dojem, že četla i něco o tom, jak špatný poměr přísad změní výslednou barvu. Ale zkuste si na to vzpomenout, když nad vámi stojí Severus Snape se svým typickým ironickým úšklebkem na tváři, provrtává vás pohledem a podupává si přitom nohou. Navíc lektvary nikdy nebyly její silnou stránkou, ačkoli se je poctivě učila. Považovala za úspěch, když během hodiny připravila svou kolej jen o deset bodů. Na druhou stranu jí alespoň ob hodinu nevybuchoval kotlík jako Valerii. Ta ovšem byla ze Zmijozelu, takže na ni profesor nikdy nekřičel, ani jí nestrhl body, zato po Beth se slušně vozil skoro každou hodinu.

„Nevím, pane,“ pípla tiše.

„Skutečně? Proč mě to nepřekvapuje? Tak si to přijdete ujasnit dnes večer v sedm do mého kabinetu,“ sykl. Mávnutím nechal její růžovou břečku zmizet a poodvlál k dalšímu kotlíku.

„Apropó, odebírám vám deset bodů,“ poznamenal, než si vyhlédl další oběť. Beth se s povzdechem usadila zpět do lavice a čekala na konec hodiny jako na vysvobození.

Zazvonilo.

Beth s ostatními spěšně opustila učebnu.

„To je ale parchant,“ ulevila si Hana, Elizabetina nejlepší kamarádka. „Valeriin lektvar byl bledě modrý a neřekl jí ani slovo.“

„Jo a ona dostane přijatelné, zatímco já budu mít osmého trolla a to je teprve konec září. Ještě štěstí, že alespoň obrana mi jde, jinak by mě už dávno nechal vyrazit. Stejně nechápu, jak se mi povedlo udělat NKÚ z lektvarů na vynikající, a už vůbec nechápu, proč jsem si je zapsala jako volitelný předmět na OVCE a co je mi největší záhadou, proč jsem si jako výběrák vzala ten soubojnickej klub, když jsem věděla, že to povede on,“ postěžovala si Beth.

„Jo, tak jestli ses někomu se svými pohnutkami svěřila, já to nebyla,“ rýpla si Hana.

„Asi mi přeskočilo. Dočasné pomatení mysli.“

„No, představ si Snapea, jaký to pro něj musel být vnitřní boj dát ti z lektvarů V, nejspíš z toho má dodnes deprese a noční můry. A jak musel být nadšený, když zjistil, že v nich pokračuješ na OVCE, hádám, že hledal provaz a hák, na kterém by se mohl v klidu oběsit,“ pokusila se ji Hana povzbudit.

„Rozhodně si to na hodinách víc než vynahradí,“ povzdechla si Beth rezignovaně.

 

*

 

Bylo za minutu sedm, když klepala na dveře Snapeova kabinetu.

„Dále,“ ozvalo se. Zhluboka se nadechla a vstoupila. Snape seděl za stolem a opravoval eseje. Soudě podle toho, jak zuřivě zrovna něco škrtal, stály za starou belu. To ostatně podle jeho mínění všechny ty blbosti, které se studenti odvážili vydávat za domácí úkoly. Trvalo několik minut, než jí věnoval pozornost.

„Budete tam stát celý večer jako tvrdé Y a zírat na mě, nebo se dáte do práce?!“ zeptal se chladně. S tím pokynul k vedlejšímu stolu, kde byl připraven kotlík a přísady na lektvar, který dnes na hodině pokazila.

„Promiňte,“ vyhrkla a dala se do práce. Snape ji chvíli pozoroval a pak se vrátil k esejům.

O dvě a půl hodiny později měl její lektvar barvu, která se s přivřenýma očima dala označit za temně rudou. Chvilku tam jen tak stála a doufala, že si profesor všimne, že už skončila, ale nakonec to vzdala. Snape jí evidentně věnoval zhruba stejně pozornosti jako kamenné zdi za sebou.

„Hotovo, pane.“

„Vskutku?“ pozvedl tázavě obočí. Vstal. Přešel k jejímu kotlíku a zkoumavě se zahleděl na jeho obsah. Lektvar byl ucházející. Měl lehký nádech dohněda. Přidala tam moc šťavele.

„Ochutnejte to,“ přikázal stroze.

„Prosím?“ zeptala se vyděšeně.

„Ochutnejte to!“ zopakoval příkaz mnohem důrazněji.

Třesoucí se rukou nabrala trochu tekutiny na naběračku. Snažila se věřit, že to připravila správně a že by ji Snape úmyslně neotrávil. Ale znala své schopnosti, co se lektvarů týkalo, a u něj člověk nikdy nevěděl, co od něj čekat.

Pobaveně ji sledoval. Během přípravy ji pozorně kontroloval. Ten lektvar byl připraven správně. Větší množství šťavele nemělo na účinnost žádný vliv, jen dost negativně ovlivňovalo výslednou chuť. Přesto se Lewisová tvářila, jako by se chystala vypít smrtelný jed. Na jednu stranu ho to jistým způsobem potěšilo. Znamenalo to, že všechny ty ódy, které se na něj sesypaly po Voldemortově druhém, a snad i definitivním pádu, korunované Merlinovým řádem, nepošramotily jeho pověst mezi studenty. Na druhou stranu se ho mírně dotklo, že ho Lewisová považuje za schopného ji jen tak pro zábavu otrávit.

„Vypít!“ zopakoval ostře.

Beth se zhluboka nadechla, počastovala ho vyděšeným pohledem a usrkla z naběračky. Okamžitě se zakuckala. Bylo to příšerně hořké a vědomí, že do toho přidala mločí oči a krysí slezinu, výslednou chuť zrovna nevylepšilo. Pokusila se potlačit zhnusený výraz, ale soudě podle profesorova ironického úsměvu se jí to nepodařilo.

„Je nějaký zvláštní důvod, proč přesně odvážíte většinu přísad, ale šťavele přidáte skoro dvojnásobné množství, než tam má přijít?“

Beth nakoukla do knihy, kde byl návod.

„A sakra,“ ujelo jí.

„Ano?“ vyzval ji.

„Překoukla jsem se, pane, a místo deseti drcených lístků přidala deset gramů drcených lístků,“ vysvětlila. Čekala, že ji Snape za její chybu a zaklení seřve. K jejímu překvapení ale klidně změnil téma.

„Proč měl na hodině váš lektvar tu odpornou růžovou barvu?“

„Nepřidala jsem kůži z hřímala?“ zkusila to.

„To se mě ptáte, nebo mi odpovídáte?“ rozhodl se ji potrápit.

„Odpovídám, pane,“ riskla to. Mlčky přikývl.

„Za dnešní hodinu vám píši nad očekávání.“ Beth na něj zírala neschopná slova. Tohle bylo od druhého ročníku poprvé, kdy se jí tehdy nějakým zázrakem povedlo připravit použitelný čistící lektvar, co od něj dostala lepší známku než přijatelně, a i těch bývalo poskrovnu.

„Až se vám povede zavřít pusu, vypijte lektvar, co mám na stole, ať vám z toho šťavele není zle. Popadněte ten štos úkolů, co leží vedle, během zítřka je rozdáte, a laskavě zmizte z mého kabinetu,“ vyvedl ji z překvapení.

O devadesát tři vteřin později stála Elizabeth na chodbě před jeho kabinetem s půlmetrovým štosem pergamenů v náručí a šokovaným výrazem ve tváři.

*

To si snad ze mě dělá srandu! napadlo ji druhý den po vyučování, když se chystala rozdat opravené eseje od Snapea. Jednalo se o eseje z lektvarů odevzdané všemi ročníky její koleje od začátku roku a aby toho nebylo málo, byly hezky zpřeházené. Rozhodla se je roztřídit podle ročníků a jmen. Za dvě hodiny byla sotva v polovině a její antipatie ke Snapeovi vzrostly tak o dvě stě procent. Muselo mu pěkně zvonit v uších, jak šťavnatě mu v duchu nadávala. Proč sakra musí zadávat tolik úkolů? O pár minut později narazila mezi úlohami páťáků na úředně vyhlížející pergamen. Asi se mu sem omylem připletl. Chtěla ho dát stranou a později vrátit Snapeovi, ale zvědavost jí nedala.

 

Ministerstvo kouzel – Odbor pro rodinu

Haleovo náměstí 12, Londýn

 

Vážený pane Snape,

v reakci na Vaši žádost ze dne 27. 3. 2006 ve věci nalezení Vaší snoubenky bylo naším odborem provedeno šetření s následujícími výsledky:

 

1.         Podle Vámi poskytnutých informací byla nalezena Anna Vereová. Bohužel Vás musím informovat, že výše zmíněná zemřela krátce po porodu na selhání srdce v mudlovské nemocnici Svatého Patrika v Manchesteru 2. 2. 1992. Je pohřbena na hřbitově v Bolzanově ulici, hrob číslo 1327.

2.         Narozené dítě, děvče, bylo předáno kojeneckému ústavu Milosrdných sester, odkud bylo 7. 5. 1992 dáno k adopci mudlovské rodině.

 

Na základě rozšíření Vaší žádosti bylo provedeno pátrání po výše zmíněném dítěti. Záznamy ústavu včetně informací o adopci byly zničeny při požáru v roce 1994. Podařilo se pouze zjistit, že dítě bylo v ústavu vedeno pod číslem 427 a jménem Alethea. Adoptivní rodina má ovšem právo jméno dítěti změnit.

Bohužel musím s lítostí konstatovat, že záznamy matriky a ostatních mudlovských úřadů jsou více než nedostatečné. Podařilo se pouze najít kusou poznámku na sociálním odboru  Manchesterské radnice, že se rodina krátce po adopci přestěhovala do Londýna a tudíž povinnost kontrolovat, zda je o dítě řádně postaráno přechází na sociální odbor londýnské radnice v městské části Enfield.

Odbor bude i nadále pokračovat v šetření, ale vzhledem ke stáří události a výše zmíněnému požáru je nepravděpodobné, že by byly zjištěny nové skutečnosti.

S pozdravem              

                                               Alfgard Huhla

                                                         Odbor pro rodinu

                                                         Ministerstvo kouzel

                                                         Londýn

 

Beth nevěřícně koukala na pergamen ve své ruce. Nikdy by ji nenapadlo, že by Snape, sklepní netopýr, ironický mizera, notorický mrzout a bůhví co ještě, mohl mít dítě. Představa obávaného profesora lektvarů s miminem v náručí byla zkrátka absurdní.

Zaslechla kroky. Rychle pergamen přehnula a schovala mezi stránky učebnice lektvarů. Vzápětí se ve dveřích objevila Hanina střapatá hlava.

„Nechceš pomoc?“

 

*

Elizabeth si s sebou na večeři vzala dopis z Ministerstva. Chtěla ho co nejdřív vrátit Snapeovi. Během jídla zabloudila pohledem k učitelskému stolu. Osoba profesora lektvarů jí najednou přišla mnohem zajímavější. Bylo zvláštní o něm přemýšlet i jinak, než pouze jako o vyučujícím. Upřímně si ho nedovedla představit, jak jde s někým na rande, ačkoli vzhledem k tomu dopisu minimálně jedno rande absolvovat musel.

Najednou se zvedl a opustil Velkou síň. Beth spěšně polkla a nechala večeři večeří. Chtěla ho odchytit cestou do sklepení, aby za ním nemusela do kabinetu. Dohonila ho až u učebny lektvarů.

Když zaslechl, jak za ním někdo běží, zastavil se a Beth, ve snaze do něj nevrazit, málem spadla ze schodů. Před pádem ji zachránil právě Snape, který ji chytil za rameno a pomohl jí najít ztracenou rovnováhu.

„Můžete mi vysvětlit, proč studentka sedmého ročníku lítá po chodbách jak splašený hipogryf?“ zeptal se mrazivě.

Elizabeth se nadechla ve snaze popadnout dech, ale pak to vzdala a mlčky mu podala pergamen z ministerstva. Snape ho okamžitě poznal. V příští vteřině ji popadl, vstrčil do učebny lektvarů a zabouchl za nimi dveře.

„Jak jste se k tomu dostala?!“ zasyčel vztekle a bylo vidět, že se stěží ovládá, aby na ni nekřičel. Přesto polekaně nadskočila.

„Tak jak?!“ zařval.

„V úkolech,“ pípla a vyděšeně ustoupila dál do učebny. Snape byl evidentně vzteky bez sebe a to málo, co o něm věděla, zahrnovalo i informaci, že byl téměř dvacet let Smrtijedem. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že ta lavice mezi nimi by ji snad mohla ochránit, ale přeci jen se cítila líp, když tam ta překážka mezi nimi byla.

Pohled na její vyděšený výraz ho trochu uklidnil. Její vysvětlení bylo logické a vzhledem k tomu, jaký chaos obvykle panoval na jeho pracovním stole, i velmi pravděpodobné.

„Komu všemu už jste to stihla vyžvanit?“ zeptal se mrazivě. Ani v nejmenším se mu nezamlouvala představa, že to touhle dobou už nejspíš ví celý Nebelvír.

„Ni – nikomu, pane.“

„Lewisová!! Laskavě ze mě nedělejte blbce,“ zavrčel. „Nesnažte se mi tu namluvit, že by si Nebelvír nechal ujít takovou příležitost se po mně svézt.“

„Nebelvír možná ne, ale já ano,“ ohradila se dotčeně. „Nikomu jsem to neřekla,“ stála si za svým.

„A to vám mám věřit?“ zeptal se posměšně. „Proč byste právě vy prokazovala laskavost zrovna mně?“

„Zaprvé to není otázka prokazování laskavosti, ale slušného vychování, pane, a za druhé je vyrovnávání účtů a vyrovnávání účtů. Tohle je ta druhá kategorie, kterou nepraktikuji,“ hájila se.

„Zato lití vlasy barvícího lektvaru do džusu u profesorského stolu bude evidentně ta první kategorie,“ rýpl si. Fakt, že byl několik hodin nucen chodit s fialovými vlasy, mu hýbal žlučí ještě dnes. Beth bezesporu zachránil fakt, že byla jako viník odhalena až o půl roku později. Zjistit to s tím fialovým hárem na hlavě, na místě by ji uškrtil. I když musel uznat, že v porovnání s Albusovými odporně růžovými vlasy i plnovousem dopadl ještě poměrně dobře.

„To byla sázka,“ ozvala se tiše a provinile. Stále ještě měla v živé paměti ten měsíc školních trestů, které jí s výrazem sadistického potěšení napařil. Mnohem živěji si však pamatovala ty kádě mrtvých žab, které musela vykuchat. Ještě týden potom měla za nehty kousky žabích vnitřností, nemluvě o tom příšerném zápachu.

„Lewisová! Seberte se a pro vaše vlastní dobro mi zmizte z očí, jinak v okolí Bradavic nezůstane jediná nevykuchaná žába.“

 

Poslední komentáře
24.12.2009 10:23:57: konečně se mi vrátil počítač ze servisu a co to tu nevidím? nová povídka smiley super!!! chudinky žab...
21.12.2009 13:25:42: Paráda....už se nemůžu dočkat pokračování a to jsem to teprve ted dočetla.....přeju hodně fantazie a...
20.12.2009 23:42:31: Ó, ďalšia poviedka! A zaujímavá! Ostatne, čo od Teba nie je zaujímavé? Stratené dieťa tipujem rovnak...
20.12.2009 21:26:38: Na fialových a ružových vlasoch som sa pobavila. No ono Snape s fialovým prelivom, to je smiešne, al...
 
Nobody can escape his destiny.