Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Díl první - Hledáme

Část desátá – Vlastně je to fuk

Tady je další dílek Hledáme. Beta-readu se ujala Mary Beth. Další aktualizaci plánuji na středu nebo čtvrtek. Asi to bude Opatrovník.

Část desátá –  Vlastně je to fuk

 

Elizabeth vešla do Velké síně a rychle zamířila pohledem k učitelskému stolu. Nebyl tam. Trochu se jí ulevilo. Věděla, že nejpozději v pondělí dopoledne se s ním potká na hodině lektvarů, ale zatím se na to moc necítila. Brumbál nakonec naštěstí souhlasil s tím, že informování Severuse může chvíli počkat. Takže získala čas, aby se s tím srovnala ona, než to bude muset vysvětlovat jemu, což, jak byla přesvědčená, nebude vůbec jednoduché a už vůbec ne příjemné. Ještě by jí mohl říct, jak to má sakra udělat. Vpadnout mu do kabinetu a říct: <i>Ahoj, tati, </i> asi nebude nejlepší nápad. Minimálně na to nebyla dost velký šílenec nebo spíš neměla momentálně žádné sebevražedné sklony.

S přesností na zlomek sekundy si uvědomila, kdy vešel do místnosti. Pravděpodobně za to mohl její pohled hypnotizující dveře u učitelského stolu, který je téměř na kolenou prosil, ať zůstanou zavřené, dokud nedojí a neodejde. Marně. Snape sice na snídaně dost často nechodil, ale zákon schválnosti byl prostě zákon schválnosti.

Bylo zvláštní o něm najednou přemýšlet jinak, než jen jako o někom, kdo ji má šest hodin týdně na lektvary a dvě další na soubojnický klub. Představa vždy chladného profesora jako otce jí najednou připadala ještě absurdnější než včera. Celou noc strávila tím, že si v hlavě přehrávala všechny své vzpomínky, kde hrál sebenepatrnější roli. Nenašla jediný moment, kdy by se k ženě nechoval jinak, než s chladnou a svým způsobem trochu ironickou zdvořilostí. Pravda, ačkoli si nedovedla představit, jak asi vypadá jeho soukromý život, takový zoufalec, aby sváděl Trelawneyovou nebo alespoň o dvě generace starší McGonagallovou, být nemohl. Jedinou věkem i vzhledem přijatelnou ženou ve sboru byla Hoochová a mezi studenty bylo veřejným tajemstvím, že ti dva se nemají zrovna v lásce. Tomu odpovídal i zasedací pořádek u profesorského stolu. On úplně vlevo, ona předposlední místo vpravo, na tom posledním seděl Hagrid.

Ať se snažila sebevíc, nedokázala si ho představit, jak tráví čas něčím tak obyčejným, jako je randění. To bylo skoro stejně nemyslitelné, jako Snape v růžovém hábitu. Na druhou stranu to zase tak absurdní představa být nemohla. Sama toho byla výmluvným důkazem. Sice jí ani v nejmenším neladil s představou bezhlavě zamilovaného romantika zasypávajícího svou vyvolenou pugéty květin a bonboniérami, ale nedovedla si ho představit ani jako někoho, kdo by se k ženám choval hrubě nebo dokonce násilně. Sice se pravidelně a nepříliš zdvořile špičkovali s Hoochovou, ale ani jeden nikdy toho druhého neťali lidově řečeno do živého. Učili spolu na jedné škole skoro dvacet let, museli toho na sebe navzájem vědět víc než dost, ale ani jeden se nikdy neuchýlil k něčemu skutečně urážlivému.

Ale Snape? Snape jako její otec? Otec?! Ta myšlenka se každou minutou stávala stále absurdnější a absurdnější. Najednou začala být Beth Velká síň těsná. Moc malá pro ně pro oba. Aniž snědla cokoli z toho, co si roztržitě nandala na talíř, zvedla se a téměř vyběhla ven. Nutně potřebovala na vzduch. Proběhla vstupní halou a vyběhla ven na pozemky. Málem cestou srazila několik studentů, ale bylo jí to jedno. Potřebovala na vzduch. Pročistit si hlavu. Když doběhla na své oblíbené zapadlé místo u jezera, sotva popadala dech. Měla dojem, že plíce nechala někde u starého dubu a ty se ji teď zoufale snaží doběhnout.

Svalila se do trávy a koukala na mraky. V hlavě se jí kolem dokola honily jen dvě myšlenky: Snape je můj otec,jak mu mám sakra říct, že je můj otec?! Nevěděla, jak dlouho tam jen tak ležela a civěla do nebe. Hlavou jí běžely všechny její vzpomínky, kde hrál profesor lektvarů i tu nejnepatrnější roli. Snažila se přijít na to, zda by měla být ráda, že ho našla, nebo by se toho naopak měla děsit.  Že by se měla vrátit, ji napadlo, až když se začalo smrákat. S překvapením si uvědomila, že za necelé dvě hodiny bude večeře. Nesnídala a vynechala i oběd a až teď jí došlo, jaký má hlad. Ačkoli byla prochladlá, žíznivá a vyhladovělá, bylo jí svým způsobem neskutečně dobře. Severus Snape byl její otec. To byl holý a nesporný fakt. A vlastně to bylo úplně jedno. Šance, že by se k ní snad hlásil, byla tak jedna k trilionu, takže vlastně biologické rodiče neměla. Tečka, čárka, vykřičník! Jak mu to řekne byla sice naprosto odlišná věc, ale měla čas do poloviny prázdnin, tak se rozhodla to pro teď hodit za hlavu. Když mu to nedokáže říct ona, udělá to ředitel, takže se to dozví tak jako tak a tak jako tak ji nejspíš přerazí, ale teď jí to bylo fuk. Vydala se zpět k hradu s nadějí, že od skřítků v kuchyni sežene něco k jídlu. Měla fakt příšerný hlad.

Poslední komentáře
08.02.2010 08:09:30: Moc pekna kapitola, chudak Beth, nema to zrovna jednoduche. Vim, ze to bude az za delasi dobu, ale m...
07.02.2010 18:02:37: už se těším jak mu to oznámí! "Severusi stav se po snídani u mě v řiditelně a jako dopravod si vezmi...
07.02.2010 17:05:06: Hm, ahoj tati, potom infarktík a potom by mu to mohla už len dať napísať na veniec. smiley Á, ja chce...
07.02.2010 17:00:51: BTW, také si myslím, že zmiňované "ahoj tati" by nemělo chybu. smiley Asi by mu chvíli trvalo, než si ...
 
Nobody can escape his destiny.