Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Díl druhý - Hledáš

Část sedmá - Známá nebo přítelkyně nebo milenka nebo dcera?

Beta-readu se ujala Mary Beth.

Část sedmá - Známá nebo přítelkyně nebo milenka nebo dcera?

 

Beth vypadla z krbu v otcově knihovně a zarazila se v půlce pohybu. U jednoho ze stolků seděla dívka něco málo přes dvacet a dívala se na ni stejně překvapeně, jako ona na ni. Beth ji zkoumavě přejela pohledem. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti, možná o maličko víc. O trošku menší než Beth, velice štíhlá a hlavně velice hezká. Teda alespoň Beth si myslela, že s jemnými rysy a velkýma očima mandlového tvaru musela klukům připadat hezká. A bujná hříva světlých vlasů, teď stažených do tlustého copu, jí přidávala další body navíc. To se zapomněl zmínit o známé, přítelkyni, milence, další dceři? projelo jí hlavou. No, ale jestli patří do kategorie přítelkyně/milenka, tak táta nemá nejhorší vkus.

„Vy dvě se ještě neznáte,“ ozvalo se od dveří známým hlasem. Obě dívky se podívaly jeho směrem. „Elizabeth, tohle je slečna Doeová, Jane Doeová, moje nová asistentka, a protože nezřídka pracuji dlouho do noci, tak i obyvatelka pokoje pro hosty. Slečno, tohle je moje dcera Elizabeth Lewisová,“ představil obě dívky. Měl trochu obavy, jak Elizabeth přijme stálou společnost další ženy v domě.

„Těší mě,“ podala jí ruku Beth jako první. Severus využil příležitosti a zkoumavě si je prohlédl. Byly zhruba stejně vysoké, ale tím podobnost končila. Zatímco Beth byla tmavovlasá, průbojná a sportovně stavěná, Jane měla světle hnědé vlasy s nádechem do zrzava, byla plachá a drobná a ačkoli byla o sedm let starší než Beth, vypadaly spíš jako vrstevnice.

Jane se na ni plaše usmála a stisk jí opětovala. „Mě taky, slečno.“ Elizabeth se rozesmála: „Jakápak slečno, říkejte mi Elizabeth nebo jenom Beth.“

„Ráda, Beth.“ Severus si oddechl. První setkání dopadlo mnohem líp, než čekal.

„Je fajn, že na tebe v té laboratoři někdo dohlédne, až zase budeš vařit nějakou tu žíravinu,“ rýpla si Beth. Ten poslední výbuch kotlíku měla stále ještě v živé paměti.

„Já nebudu rušit,“ posbírala si Jane učebnice a vytratila se z knihovny.

„Asistentka?“ rýpla si Beth, když na schodech dozněly její kroky. Ne, že by jí do toho něco bylo, ale přišlo jí podezřelé, že by tak najednou. Sice do teď profesor učil deset měsíců v roce v Bradavicích, tak asistentku na nic nepotřeboval, ale stejně.

„Ano, asistentka. Když mám konečně čas věnovat se výzkumu, chci to dělat pořádně a když mi ji jeden z kolegů v Institutu přímo naservíroval, tak proč toho nevyužít?“

„Naservíroval?“ pozvedla tázavě obočí a Severuse napadlo, od kohopak to asi odkoukala.

„Dělala asistentku jednomu z Mistrů v Institutu a dotyčný si navykl hodit na ni všechnu práci a sám se flákat. Takže vím, jak na tom s lektvary je a navíc tím, že jsem mu ji přetáhl a novou mu rozhodně dovolit nehodlám, bude muset zvednout svůj zadek ze své velice pohodlné židle a dělat svou práci sám. Jen doufám, že to budova Institutu přečká v jednom kuse,“ odfrkl si.

„A já už si začínala myslet, že v tom jsou nějaké postranní motivy,“ poznamenala. Nechal to bez poznámky. Postranní motivy, pokud se pod to dá zahrnout i osobní msta, v tom byly, ale poněkud jiné, než na které snad narážela.

„Abych nezapomněla, Tehan tě zve v sobotu na oběd. Asi usoudila, že na kouzelníka nejsi zase tak špatný,“ pokrčila rameny. Jí osobně byly Tehaniny motivy ukradené. Nezakazovala jí stýkat se s otcem, ani jí v tom nijak neomezovala, takže jí nijak zvlášť nezáleželo na tom, jak dobře si rozumí nebo nerozumí, ačkoli by samozřejmě dala přednost té první variantě. Nicméně, pohled na Tehan, jak pucuje Severuse za to, že jí podstrčil uspávací lektvar, byl vážně k nezaplacení. Zejména z důvodu, že dokázala seřvat člověka o hlavu a půl vyššího a nevypadat přitom ani trochu hloupě.

„V kolik?“ zeptal se věcně.

„Obvykle obědváme kolem jedné, takže někdy kolem půl jedné?“ navrhla.

„Dobře. Už máte... máš nějaké zprávy ze škol, kam jsi se hlásila?“ změnil téma. Beth skryla pobavený úsměv nad tím, že není jediná, kdo si stále na přechod mezi vykáním a tykáním nezvykl.

„Ano i ne. Vzali mě na obor Zaklínač a odeklínač, což je sice fajn, ale byla to spíš taková přihláška po jistotu. Z Péče o kouzelné tvory se neozvali vůbec a z Léčitelství mi dali na vědomí, že mě zařadili do druhého kola. Jenže tam postoupili všichni, kdo dodali doporučení a kdo udělali lektvary a péči o kouzelné tvory u OVCÍ nejhůř na nad očekávání, takže tam vlastně taky nevím nic.“

„Je teprve začátek srpna a většina škol odesílá definitivní rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí právě během srpna.“

„No, měli by s sebou hodit. Do 14. srpna musím závazně potvrdit, jestli na Zaklínače nastoupím, takže by se mi docela hodilo vědět, jestli mě vzali na kouzelné tvory nebo ne.“

„Počkáme do desátého, a pokud to stále nebudeš vědět, můžeme se zkusit dotázat přímo na fakultách. Minimálně na Léčitelství znám člena přijímací komise, takže by neměl být problém neoficiálně zjistit, jak si stojíš.“

„Nestojím o protekci,“ ohradila se.

„Ani ji nenabízím. Jen říkám, že členem přijímací komise je můj bývalý učitel, a jako takový bude mít přehled o tom, jestli máš reálnou šanci se na školu dostat,“ vysvětlil trpělivě.

„Doufám, že to pošlou. Jedno z toho by snad vyjít mělo,“ povzdechla si.

„Myslím, že se strachuješ zbytečně. Na veterinoléčitelství se posuzuje bylinkářství, péče o kouzelné tvory, lektvary a obrana proti černé magii a pokud mě paměť neklame, měla jsi z těchto předmětů tři vynikající a jedno nad očekávání.“

„To sice jo, ale letos berou jen dvacet lidí a určitě se najdou takoví, kteří budou mít samé vynikající,“ oponovala nešťastně.

„Teď už výsledky OVCÍ nevylepšíš, tak se přestaň stresovat. Ještě si z toho uženeš vředy.“

Pokrčila rameny a posadila se do jednoho z křesel. „Když tu teď bude bydlet, mám se nějak hlásit předem?“

„Ne, proč? Myslím, že všichni přežijeme, když nás přistihneš, jak mícháme lektvary.“

„Jen aby to byly jenom lektvary,“ rýpla si Beth. Severus ji zpražil pohledem. Na co ta holka hned nemyslí.  „Takže v sobotu,“ připomněla mu a odletaxovala se.

Poslední komentáře
07.07.2010 10:53:46: děkuji za kapitolu... holt vlastní krev se nezapře... Severus si s Beth ještě užije... a předpokládá...
07.07.2010 09:42:46: úžasný...:D...ten konec mě rozesmál...:)...prejk jen aby to nebylo něco jinýho...:D...no mě klepne.....
05.07.2010 09:24:31: skvělý.Beth zdědila po otci i tu jeho jizlivost,takhle do něj rýt by si nikdo nedovolil z obavy,že b...
04.07.2010 22:20:55: Myslím, že všichni přežijeme, když nás přistihneš, jak mícháme lektvary. Hynu!!! smileysmileysmiley Krása....
 
Nobody can escape his destiny.