Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Díl druhý - Hledáš

Část jedenáctá - Kam dřív skočit

Ahoj, tak tady je další kapitolka. Tímto jsme vyčerpali to, co jsem měla napsané v záloze. To je ta špatná zpráva.  Dobrá zpráva je, že jsem poslala konečně kapitolku Opatrovníka betě.

Jo a beta-readu se ujala Mary Beth.

Část jedenáctá - Kam dřív skočit

 

Bylo k půlnoci, když konečně vystoupil z krbu ve své knihovně. Měl toho plné zuby. Dnes strávil patnáct hodin na nohou u laboratorního stolu a byl zralý akorát na to padnout do postele. Nicméně ho na stole čekal štos pergamenů.

 

 Dobrý večer/ráno, pane,

1.      dokončila jsem katalogizaci přísad a doobjednala chybějící podle vašeho seznamu

2.      vyplnila jsem formuláře pro patentovou komisi, čekají jen na váš podpis

3.      dnešní poštu jsem vám dala k té včerejší na stůl v pracovně

4.      byla tu Elizabeth, ptala se na vás

5.      objevil se tu nějaký muž, který se představil jako Albus Brumbál, prý s vámi potřebuje naléhavě mluvit a máte se mu co nejdříve ozvat

 

dobrou noc,

Jane

 

Unaveně si promnul kořen nosu. V Institutu ho čekaly přinejmenším ještě tři stejně nabité týdny. V rychlosti napsal dva vzkazy, jeden pro Beth a druhý Brumbálovi.

 

Jane,

odešlete prosím tyto dva vzkazy. Sova tráví posledních patnáct let v somnambulickém  stavu na krbové římse v mojí pracovně. Pravděpodobně už jste si jí všimla a považovala ji za vycpanou. Pokud bude stávkovat, pošlete vzkazy po skřítcích.

 

Uvařte prosím dvě dávky vlkodlačího lektvaru. Remus si je tu večer vyzvedne.

 

Pokud vám zbude nějaký čas, doplňte si informace o mnoholičném lektvaru. Jakmile skončí ten blázinec v Institutu, budeme se mu dost intenzivně věnovat. Nastudujte si k němu i něco o metamorfomázích, bude se vám to hodit.

 

S.

 

Dovlekl se do pracovny, kde sbalil hromádku pošty a uložil ji do jedné z kapes svého hábitu. Snad si zítra v Institutu najde čas na to ji alespoň zběžně projít. Dal si rychlou sprchu a vklouzl do postele. Ze sfouknuté svíčky se ještě kouřilo, když se pokojem ozvalo pravidelné oddechování spícího muže.

 

*

 

Další dny nebyly o nic lepší a to si je sem tam okořenil nějakou tou názorovou rozepří s Dobrinskym. Netřeba zdůrazňovat, že všechny vyhrál. Ani ho to moc netěšilo. Vyvrátit mu ty jeho směšné domněnky, by zvládl snad i průměrně nadaný čtvrťák. Ten věčný kolotoč práce v laboratoři mu pomalu začínal lézt na mozek. Naštěstí dneska dodělali poslední sérii pokusů a poslali záznamy vedení Institutu, což znamenalo, že minimálně do pondělka má padla. Už žádné drnčení budíku, který ho s jemností katovské smyčky budil posledních skoro sedm týdnů každé ráno v pět třicet, aby byl v šest v laboratoři a mohl začít vařit první várku lektvaru, aby v sedm, kdy přicházeli ostatní zaměstnanci, měl hotovou výchozí surovinu pro další časově i technicky náročné pokusy a zkoušky. A když večer konečně skončili, zůstával tam vždy s jedním nebo dvěma kolegy, aby o denní práci sepsali všechny potřebné protokoly a že jich nebylo málo. Za těch sedm týdnů popsali pergamenu, že by stačil na vytapetování celé budovy Institutu a ještě by nejspíš zbylo.

Vrátil se domů. Chtěl si jít rovnou lehnout, ale zaujaly ho hlasy linoucí se z jídelny. Zvědavost mu nedala. Elizabeth s Jane tam seděly zavalené horou knih a na přeskáčku si předčítaly nějaké šílené zkazky o nepovedených použitích mnoholičného lektvaru. Vypadaly, že se dobře baví. Byl rád. Stále měl trochu obavy z toho, jak se Beth s přítomností Jane vypořádá.  

Navíc si byl nepříjemně vědom faktu, že se ho tu Beth v posledních dvou měsících pokoušela jednou až dvakrát týdně zastihnout a pokaždé tu narazila jenom na Jane. Uvědomoval si, že je obě dost zanedbával. Tenhle způsob vedení praxe byl málem horší než to, co prováděl Dobrinsky, a nevidět vlastní dceru téměř dva měsíce bylo ještě horší. Moc dobře věděl, že vztah mezi ním a Beth je sice mnohem lepší, než v co kdy doufal, ale stále byl dost křehký a tohle nešetrné zacházení na něm mohlo snadno zanechat nenapravitelné škody. První si ho všimla Beth. Radostně se usmála. Potěšilo ho to.

„Ahoj tati. Vypadáš, jako bys minimálně týden nespal, nedáš si kafe nebo něco?“ ptala se starostlivě. V hlase neměla ani náznak podráždění nebo nelibosti nad tím, že na ni tak dlouho neměl čas.

„Ne, rád bych v nejbližší době usnul,“ odpověděl.

„Dobré odpoledne, pane,“ pozdravila Jane. Neušel mu starostlivý pohled, s jakým si ho přeměřila. Že by skutečně vypadal tak příšerně unaveně, jak se cítil?

„Dobré,“ utrousil a posadil se na jednu z volných židlí. „Potřebovala jsi něco? Slečna Doeová říkala, že jsi se tu několikrát stavila,“ obrátil se na Beth.

„Ani ne, jen jsem tě chtěla vidět. Už v Institutu končíte, nebo budeš mít tenhle příšerný zápřah ještě dlouho? Jane říkala, že ráno odcházíš kolem šesté a často přijdeš až před půlnocí,“ zeptala se mírně káravým tónem.

„Dneska jsme skončili, což mi připomíná... máš nějaké plány na tenhle víkend?“

„Ne, proč?“

„Napadlo mě, jestli bys se mnou nejela někam ven na víkend?“

„Když Tehan nebude proti, tak ráda, ale myslím, že jí to vadit nebude. Myslím, že si právě procházíme ponorkovou nemocí. Byly jsme zvyklé bydlet spolu jen dva měsíce v roce a teď, když už tam bydlím málem pět měsíců, si strašně lezeme na nervy. Uvítá, když na chvíli zmizím.“

„Dobře. Pokud vím, v pátek nemáš školu, tak tě vyzvednu ve čtvrtek v šest večer u vás. Sbal si teplé oblečení, bude tam zima. Vrátíme se v neděli odpoledne.“

„Čemu říkáš teplé oblečení? Na počasí jako je teď?“ kývla hlavou směrem k oknu. Byl konec listopadu a venku se proháněl chladný vítr. Teploty se držely kolem pěti nad nulou a v jednom kuse pršelo, nebo bylo sychravo.

„Teplejší. Počítej s teplotami od mínus deseti do mínus dvaceti a ani vevnitř nebude dvacet nad nulou, takže doporučuji teplé pyžamo.“

„Kam to probůh jedeme? Na Severní pól?“

„Nech se překvapit,“ mrkl na ni. „Ve čtvrtek v šest u vás,“ zopakoval.

„Jasně. Budu napjatě čekat v plné polní.“

„Dobře. Dobrou.“ Lehce ji objal a vydal se na cestu směr postel. Měl takový dojem, že z ní nevyleze dřív, než ve čtvrtek odpoledne. I když, zítra by se měl spojit se správcem, jestli má volnou chatku. Teď mimo sezonu by neměl mít plno, ale náhoda je, jak se říká, blbec. Věděl, že by se po těch týdnech, kdy jí prakticky nevídal, měl věnovat i Jane a její praxi, ale cítil se úplně vyždímaný. Zoufale si potřeboval odpočinout a doufal, že mu tři dny klidu pomohou načerpat síly. Cestou ke dveřím ještě stihl kývnout na Jane, a pak už jen přemýšlel o tom, jak co nejrychleji zdolat těch šestadvacet schodů a sedm metrů chodby, které ho dělily od jeho postele.

 

Poslední komentáře
12.10.2010 21:00:26: Á, chcela som ísť čítať 12. a zistila som, že som ešte nestihla túto. smiley Vydarila sa, chudák Sevie...
31.08.2010 23:25:08: Jeeej, bude výlet! :D Škoda, že neberú aj Jane...ale chudák malý vyžmýkaný Severus...niekto by sa o ...
27.08.2010 20:24:13: UUUUUzasna kapitolka.. smiley Sova 2 roky v sommabulistickem stavu? smileysmileysmiley Jeste ze mam za seb...
24.08.2010 23:16:39: Krása a nádhera. To byl panečku večerníček! Píšeš obrazně a velmi čtivě. Jen krátce... Co nadělám. ...
 
Nobody can escape his destiny.