Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Opatrovník

Kapitola 13 - Příjemně strávený den - kompletní

Ahojky, tak jsem se konečně dokopala k tvůrčí činnosti. Je to zatím jen půlka kapitoly, ale alespoň něco. beta-readu se ujala Jituš.


 - Doplněna druhá půlka!!!!

Kapitola 13 – Příjemně strávený den

Lara postrkovala snídani z jednoho konce talíře na druhý a snažila se předstírat, že je ve Velké síni sama. Před třemi dny vyšel ten pitomý Věštec plný informací o ní a Snapeovi. Předevčírem Jinotaj s exkluzivním rozhovorem se Severusem. Od té doby neměla ani na minutu pokoj. Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští projevili alespoň tolik taktu, že ji nezasypávali otázkami ohledně jejího znásilnění a spokojili se s kanonádou otázek na téma Snape stokrát jinak. Zmijozelští ovšem tímhle handicapem slušnosti bohužel netrpěli. Za poslední tři dny si stihla vytvořit přímo alergii na všechny Zmijozelské studenty. Nebýt Hany, která jí včas odtáhla pryč, tak jednoho Zmijozelského páťáka včera rozmázla po zdi. Parchant jeden mrňavej!  Naštěstí byl pátek, což znamenalo, že když přežije dnešní dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem, bude od nich mít dva dny pokoj. Znechuceně odstrčila talíř a zamířila do věže. Potřebovala si vzít učebnice na lektvary. Neznamenat to dvě hodiny s tuctem Zmijozelů v jedné místnosti, tak by se na hodinu profesora Tweedyho snad i těšila.

Scházela zrovna ze schodů, když ve vstupní síni spatřila povědomou postavu. Draco?! Byla si jistá, že si ho s někým spletla, ale postava ji brzy vyvedla z omylu, když zamířila jejím směrem.

„Ahoj,“ pozdravil ji, zatímco se pokoušel setřást neposedné sněhové vločky z kožešinového límce. „Zase je tam vánice,“ vysvětlil celkem zbytečně. Pak zvážněl. „Jak to zvládáš? Severus zaúkoloval armádu právníků a soukromých detektivů. Larent s Holoubkovou si to odskáčou, ale ty články se zpět vzít bohužel nedají.“

„Zatím jsem nikoho neproklela, takže snad dobře,“ pokusila se o povznesený tón. „Poslední dny jsem jako u výslechu. Většinu lidí naštěstí zajímá hlavně Snape. Co tu vlastně děláš?“

„To mě mrzí. Mám schůzku s Minervou. Připravujeme pro školní radu návrh pozměněných osnov,“ vysvětlil.

„Ty máš něco společného se školní radou?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Jo, bohužel,“ zatvářil se naoko utrápeně. „Zdědil jsem v ní po otci křeslo.“

„Chudáčku,“ politovala ho neupřímně.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se znovu. „Neuraz se, ale vypadáš příšerně. Jako bys alespoň dva dny nespala,“ vyzvídal.

„Můj soukromý život, včetně detailů, které bych nejraději zapomněla, rozpatlávají na titulních stránkách snad všechny kouzelnické noviny v Anglii. To si sakra piš, že nejsem v pořádku,“ vyjela na něj. Otočila se od něj a o krok ustoupila.

Pitomče!  vynadal si v duchu. Přistoupil k Laře. Po krátkém zaváhání jí položil ruce na ramena. Nebyl si jistý, jestli jí to nebude vadit.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Byla to skutečně hloupá otázka,“ připustil. Lara setřásla jeho ruce. Nijak hrubě, ale dost důrazně na to, aby mu dala na vědomí, že jí to není příjemné.

„To já se omlouvám. Ty za to nemůžeš. Jen.. Jen už mi to všechno leze krkem. Nejradši bych někam zalezla a zůstala tam, dokud se to neuklidní,“ povzdechla si toužebně.

„No, minimálně pro dnešní dopoledne by se to dalo zařídit,“ pousmál se. Mávnutím hůlky poslal Minervě Patrona se vzkazem, že dorazí až odpoledne a aby byla tak laskavá a omluvila Laru z vyučování. Od Severuse věděl, jak moc starou dámu současná situace pobuřovala a tak nepochyboval, že mu vyhoví. Dalším mávnutím přivolal Lařin kabát a odlevitoval její školní tašku. Než se dívka zmohla na protest, byli z hradu venku a on ji táhnul k hranici školních pozemků.

„Co blázníš, musím na hodinu,“ nechápala, co se děje.

„Minerva tě omluví. Jedny zameškané lektvary ještě nikoho nezabily,“ oponoval. „A blázníš ty. Jsi jak uzlíček nervů. Potřebuješ na chvíli vypadnout, nebo se z toho zcvokneš. Severus tě chtěl vzít na víkend domů, ale Hermiona někde chytla spalničky, tak od toho musel upustit,“ vysvětlil jí a dál ji táhl od hradu. Měla toho právě dost. Připadala si jako neposlušný pes vlečený na vodítku. Navíc se nebezpečně blížila hranice školních pozemků, což znamenalo i konec ochranných kouzel hradu. Volnou rukou nahmátla pod kabátem hůlku. Když ji pevně svírala v ruce, vytrhla se mu.

Překvapeně se na ni otočil. Její obranný postoj a obrys hůlky pod kabátem na něj křičel: Pitomče!  Zvedl ruce, aby viděla, že v nich nic nemá. Tedy nic, kromě vycházkové hole.

„Promiň. Občas jsem vážně natvrdlej. Hranice pozemků, že jo? Máš strach, že když se mnou odejdeš, tak tě unesu?“ ujišťoval se, že to je to jediné, co mu uniklo. „Pomůže, když ti řeknu, že tě plánuju vzít jenom do Prasinek. Je pátek, skoro nikdo tam nebude, takže tě ani nikdo nebude otravovat stupidníma otázkama. Sednem si k Rosmertě, dáme si něco k pití a oběd a odpoledne tě dovedu zpátky ano? Nebo chceš někam, kde to znáš líp ty?“

Neodpověděla, ale ani nevypadala, že by se chytala pokračovat v cestě.

„Víš co, vezmi si tohle,“ řekl a velice pomalu vytáhl z pod kabátu svou hůlku. Držel ji jen dvěma prsty, jako by byla něco nechutného a podal ji Laře. Ta si ji po krátkém zaváhání vzala. Nerozhodně ji držela v ruce. Nervózně přešlápla.

„Nemám s sebou peníze,“ namítla ještě chabě s nadějí, že ho odradí.

„Zvu tě,“ nabídl jí ruku a čekal. Tentokrát čekal podstatně déle, než se rozhodla. Vykročila pomalu po cestě k Prasinkám a jeho ruku ignorovala.

Zajímalo by mě, jak to Severus s Miou dotáhl k šestiletému manželství, jestli byla ze začátku taky takhle odměřená.

Vydal se za ní. Nechtělo se mu riskovat, že někde zakopne a zlomí si třeba nohu, nebo aby byl upřímný, nehodlal to vysvětlovat Severusovi.

Až do Prasinek šli mlčky. Lara nemluvila a jeho napadlo jen pár stupidních otázek na téma, jak to teď vypadá ve škole. Ty nepovažoval zrovna za nejvhodnější k započetí konverzace.

„K Rosmertě?“ zeptal se, když došli na náměstí.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Nahání mi to tam hrůzu. Chodí tam divní lidé a sušené hlavy mi nepřijdou jako ideální dekorace. Tady v ulici by měl být takový hybrid mezi kavárnou a restaurací, jestli ti to teda nevadí.“ Její výraz naznačoval, že k Rosmertě ji dostane leda násilím.

„Ne, nevadí. Veď mě. Mám takový dojem, že to tu nebývalo, když jsem chodil do Bradavic.“

„Ne. Myslím, že je to dva nebo tři roky, co otevřeli. Mám to tam ráda. Na kouzelnický podnik to tam vypadá celkem normálně,“ pokrčila rameny a prošlapovala cestičku sněhem. Napadlo ho, že by měl jít první on, ale netušil, kam ho vede. Z „tady v ulici“ se nakonec vyklubal druhý konec Prasinek. Už se chtěl zeptat, jestli plánuje zůstat v Anglii, nebo jestli půjdou až do Skotska, když otevřela dveře a vklouzla do vyhřáté místnosti. Nedivil se, že se jí tu líbí. Na jeho vkus to tu vypadalo až moc mudlovsky. Jednalo se o velkou místnost do „U“. Přímo na proti dveřím byl pult, za nímž se na příchozí usmívala fialovovlasá čarodějka. Zbytek prostoru byl papírovými zástěnami, květinami a několika laťkovými přepážkami rozdělen na jakési kóje, v nichž byly stolky pro dvě až šest osob. Zástěny umožňovaly s prostorem manipulovat, takže nebyl problém vytvořit zdání soukromí i větší skupince. Lara se pozdravila s čarodějkou a zamířila k jednomu stolku pro dva v rohu u okna. Draco si všiml, že je na něj dobře vidět od pultu. Málem na něj vyjela, když jí vzal kabát, aby ho mohl pověsit. Evidentně se jí něco takového stalo poprvé. Jestli byl Luciusovi za něco vděčný, tak to byly lekce společenského chování, do kterých ho nutil osm let.

Postřehl, že čarodějka taktně počkala, až se oba usadí, než přišla s lístkem. Všiml si, že kromě spousty teplých i studených výhradně nealkoholických nápojů mají na lístku i nějaká lehčí jídla. Pokud tu zůstanou až do odpoledne, jak měl v plánu, přijdou jim těstoviny, nebo salát k chuti.

Lara si objednala cosi, co se honosilo názvem čokoládová sopka. On zůstal u černé kávy. Rozhodně netoužil zjišťovat, co se skrývá pod ovocnou extází.

„Proč to děláš?“ ozvala se, když jim čarodějka přinesla pití a vzdálila se. Vrtalo jí hlavou, proč se o ni stará někdo, koho zná sotva čtrnáct dní.

„Vypadala jsi, že to potřebuješ,“ poznamenal upřímně. Sám nevěděl, proč se jednoduše nerozloučil a nepokračoval k Minervě, jak měl původně v plánu. Možná proto, že dívka vypadala, že se každým okamžikem rozsype jak domeček z karet pod náporem průvanu.

„Nerada to říkám, ale dík. Tu dvouhodinovku se Zmijozelem bych asi nepřežila,“ přiznala.

„To jsou tak hrozní?“ předstíral překvapení. Nedělal si iluze, že by se povahová základna téhle koleje za těch sedm let co byl ze školy nějak výrazně zlepšila.

„Hrozní? Hrozní jsou všichni ostatní, tihle jsou na zabití. Bez legrace. Včera jsem jednoho páťáka málem proklela.“

„Měla jsi to udělat,“ přerušil ji. „Pokud si od nich necháš cokoli líbit, jen se to zhorší. Ale nějaká nepříjemná ale v podstatě neškodná kletbička...“ nechal konec věty viset ve vzduchu.

„A pozabíjet je náhodou nemám?!“

„Taky řešení,“ pokrčil rameny. „Ovšem za doživotí v Azkabanu ti určitě nestojí,“ mrkl na ni.

„Ne, to fakt ne, zvlášť, když za půl roku vypadnu ze školy a s trochou štěstí do konce života už nikoho z nich neuvidím.“

„Optimistický přístup, nicméně budeš asi zklamaná. Kouzelnická Anglie není nikterak velká. Je velmi nepravděpodobné, že by ses s nikým ze Zmijozelu náhodou nesetkala, vlastně je to spíš holá nemožnost.“

„Naděje umírá poslední,“ pokrčila rameny. Upila ze své čokolády. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které k jejímu překvapení nebylo trapné, tíživé nebo nepříjemné.

„Můžu se zeptat na něco osobního?“ ozvala se, když se ticho protahovalo.

„To můžeš, otázkou je, jestli odpovím.“

„Co je mezi tvým otcem a Hermionou?“ zeptala se přímo.

„Aha, takhle osobní,“ povzdechl si.

„Nemusíš odpovídat,“ přispěchala mu na pomoc.

„Pro pořádek, můj otec je skoro sedm let po smrti a ačkoli to bude znít krutě, dodávám naštěstí. Byl to Smrtijed tělem i duší, který si ta zvěrstva, která páchali užíval. Řekla ti Hermiona, co se jí stalo? Udělal jí to můj otec. Zabil jí rodiče a jí pak tři měsíce věznil, mučil a znásilňoval. Dodnes jsem nepochopil, jak může být se mnou v jedné místnosti, aniž by se pozvracela.“

„Možná proto, že nejsi tvůj otec,“ pokusila se ho povzbudit, ačkoli zcela konsternovaná obsahem jeho slov by povzbudit potřebovala spíš ona.

„Lerent taky není vychovatel z děcáku,“ rýpl si dost hrubě.

„Ne, to není, ale je to stejný arogantní sadistický a navíc neskonale tupý mizera, který by něčeho takového byl schopen.“

„Patří do té kategorie i Severus, nebo jsi o Vánocích měla sebevražedné sklony?“

„Řekl ti o tom, co se stalo v laboratoři?“ spíš zkonstatovala, než se zeptala. „Ne, nepatří. Ale už nikdy se nechci cítit v pasti. Nikdy.“

Nereagoval na to. Co jí taky mohl říct kromě některého více či méně obvyklého klišé?

„Prostě je to chlap a když se v přítomnosti mužů cítím zahnaná do kouta nebo, nevím jak to vyjádřit, slabá nebo bezbranná, tak hysterčím. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že by mi snad ta hůlka k něčemu byla, kdyby mi chtěl něco udělat, ale lepší než nic,“ ozvala se po chvíli.

„Proto jsi mi vzala hůlku?“

„Více méně,“ přiznala. „Je veřejným tajemstvím, že jsi býval Smrtijed a ke konci války od nich odešel. Když jsi neskončil jako Karkarov, tak s ní evidentně budeš umět zacházet.“

„Kdyby pro mě Severus nenasadil vlastní život, aby mě před nimi schoval, nebylo by mi to nic platné,“ uvedl to na pravou míru. Díky překvapenému výrazu, který se jí usadil na tváři usoudil, že o této Severusově stránce neměla ani tušení.

„To berou kouzelníci kmotrovství tak vážně?“ zeptala se ve snaze změnit téma na trochu méně drastické.

„To nevím, nikdy jsem se na to nezeptal a když už je o tom řeč, vlastně jsme o tom nikdy nemluvili, ale myslím, že to nebyl ten důvod. Nebo to alespoň nebyl hlavní důvod.“

„Máš ehm...?“

„Ne. Znamení zmizelo, když definitivně zemřel,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

„Proč jsi se k nim vůbec přidával?“

„Nepřidával, byl jsem takříkajíc přidán mým otcem. To nebyl člověk, kterému by se snadno vzdorovalo. Víc o tom nechci mluvit.“

„Dobře.“

„Bude skoro jedna, neobjednáme si něco k jídlu?“ zabrousil na bezpečnější a bezesporu příjemnější půdu.

„Vlastně mám docela hlad,“ přikývla. „Jestli máš rád těstoviny, tak ty tu mají fakt dobrý. Ty s houbovou nebo sýrovou omáčkou jsou nejlepší.“

„Těstoviny mi nevadí, ale že bych se po nich mohl utlouct říct nemůžu,“ přiznal.

„Tak to ti zbývají jen zapečené toasty. Na milovníka salátů nevypadáš. Spíš tě tipuju na masožravce.“

„Trefa,“ přiznal jí body. „Na salát jako hlavní jídlo si rozhodně nepotrpím, ale toasty zní dobře.“

„Já bych si dala ty těstoviny se sýrovou omáčkou,“ objednala si. Draco jí k tomu z vlastní iniciativy přiobjednal další čokoládu.

„Už jsi přemýšlela o tom, kam půjdeš na vysokou, nebo do učení?“ zeptal se, aby zkrátil čekání na jídlo. Navíc mu to přišlo jako poměrně nezávadné téma ke konverzaci.

„Moc ne. Spíš jsem donedávna předpokládala, že si po škole najdu práci a vypadnu z domova. Nicméně profesor nejednou naznačil, že by u mě nějaké vyšší vzdělání uvítal. Otázkou je, jestli si uvědomuje, na kolik to přijde. Upřímně přiznávám, že mé poslední finance padly na vánoční dárky pro něj a pro Miu.“

„Asi bych ti to neměl říkat, ale předpokládám, že si nemyslíš, že ten dům si pořídil z učitelského platu?“ nadhodil opatrně Draco. U nich doma byly rozhovory o financích považovány za krajně nevhodné a on netušil, jak se na to dívají mudlové.

„No, přišel mi na učitele nějak moc velký,“ připustila. Ne že by si hodlala stěžovat. Mít pokoj sama pro sebe byl luxus, na který by si snadno zvykla.

„To tedy skutečně je. Ve zkratce. Severusův otec byl, jak Severus sám říká, pěkný mizera, ale bohatý mizera. Severus vlastní asi pět domů a i na tak starý kouzelnický rod víc než slušné bankovní konto. Mám takový dojem, že výdaje na vysokou mu díru do rozpočtu skutečně neudělají.“

„To ale neznamená, že by měl mít výdaje s naprosto cizím člověkem,“ namítla.

„Naprosto cizím?“ zamrkal překvapeně. Opatrně ji vzal za ruku a poklepal na rodový prsten Snapeů. „Spíš bych tě definoval jako téměř dceru. Díky tomuhle jsi de fakto (podle skutečného stavu věcí) jako jeho dcera a od toho, abys jí byla i de jure (podle práva / zákona) tě dělí jeden podpis na adopční smlouvě, který je jen takovou formální a vcelku zbytečnou maličkostí.“

„To ale nemění nic na tom, že by měl, já nevím, kupovat Mie šperky a ne mě cvakat vysokou.“

„Hele, jestli se ti na vysokou nechce, tak tě Severus určitě nutit nebude, ale musíš mít pro to nějaký důvod. Třeba „chci být sekretářka a na to vysokoškolský titul fakt nepotřebuju“. Ale vysvětlení „přece mi to nebudete platit“ rozhodně neuspěje.“

„Je vidět, že jsi nikdy nebyl na nikom závislý. Je to, nebo to alespoň donedávna byl, úplně cizí člověk a udělal toho pro mě víc, než všichni dohromady za posledních dvanáct let. Nechci být větší přítěž, než je nezbytně nutné.“

„Oprosti se už jednou od těch peněz. Znovu ti opakuji, že pro Severuse nejsou finance problém. Projdi si seznamy vysokých škol a možných učebních oborů i možností, které bys měla v učení. Když si nebudeš jistá, co který obor přesně obnáší, zeptej se Minervy, nebo napiš Severusovi a Mie. Potěší je to. A v klidu si vyber dvě tři školy, kam bys chtěla a podle toho si uprav přípravu na OVCE.“

„Na OVCE?“

„Netuším jaký systém používají mudlové, ale většina kozelnických vysokých škol si vybírá studenty podle výsledků NKÚ a OVCÍ. Přijímací zkoušky jako takové mají jen obory vyžadující nějaké speciální schopnosti či nadstandardní vědomosti v daném oboru.“

„Aha. To jsem netušila. Myslela jsem, že se běžně dělají přijímačky,“ zamrkala překvapeně.

„Pokud vím, dělají se na lektvarech, léčitelství a při studiu věštění. Zkoušky z věštění alespoň nad očekávání si vykecá každý, ale skutečně málokdo v té kouli, sedlině nebo v bůhvíčem ještě vůbec někdy něco viděl. Já si u NKÚ z věštění vylhal vynikající a upřímně přiznávám, že jsem v sedlině neviděl nic jinýho, než sedlinu a v kouli jen mlhu, mlhu a zase mlhu,“ mrkl na ni.

Lara to nevydržela a rozesmála se při představě Draca, jak hodiny kouká do křišťálové koule a silou vůle se snaží nevypadat k smrti znuděně.

„Já se dostala jen k té sedlině, pak jsem přešla na péči o kouzelné tvory a nikdy nelitovala. Radši se nechám obden spálit nebo pokousat nějakou potvorou, než zase dvě hodiny čučet do toho hnědýho blivajzu.“

 

Poslední komentáře
09.11.2009 18:29:54: tak to je naprosto pravdivý názor :0)
08.11.2009 21:33:53: Asi takhle... učíš mě mít ráda Draca a se smutkem (?)=) musím podotknout, že se ti to daří. Ale Seve...
06.11.2009 14:30:46: Pěkný,úplně mě dostalo, že i když je nyní Draco skoro jiný člověk, tak neustále vzpomíná jako když n...
06.11.2009 13:09:48: tak i pokračování bylo pěkné a mohlo by klidně ještě pokračovat dál, kombinaci Draca a Lary začínám ...
 
Nobody can escape his destiny.