Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Kde je pravda?

Kapitola 9

Hermiona nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co jí Snape řekl. Vlastně přemýšlela spíš o Snapeovi. Zachránil jí život. Zastal se jí před Malfoyem. Držel nad ní ochrannou ruku. Cvičil jí. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že to dělá z nudy. Ať už to byl mizera jaký chtěl, ani Harry by mu nemohl upřít, že je fenomenální kouzelník. Předával jí znalosti, o kterých si myslel, že je bude potřebovat. Teď se jí ještě svěřuje se svou minulostí. To nebyl ten profesor Snape, kterého znala z Bradavic. Starého Snapa nenáviděla, nového Snapa jí bylo líto. Rozhodla se zjistit za každou cenu, kdo je ten muž, s kterým žije už skoro půl roku pod jednou střechou. Usnou se jí podařilo až k ránu. Vzbudila se značně nevyspalá. Snapa našla v obýváku. Opět listoval tou knihou co včera.

 

Slyšel kroky. „Dobré rá…,“ zarazil se, když si všiml jak unaveně vypadá. „Spala jste vůbec?“

 

„Moc ne. Přemýšlela jsem.“

 

Zamračil se. „Neměl jsem vám to říkat.“

 

„Ne. Jsem ráda, že jste to udělal. Nepřemýšlela jsem ani tak o tom, co jste mi řekl, jako spíš o vás.“

 

„O mě?“

 

„Respektive o tom, kdo vlastně jste. Spousta věcí ze mi konečně začala dávat smysl.“

 

„Opravdu. Chcete mi tvrdit, že inteligentní slečna Grangerová někdy něco nechápala?“ zeptal se s ironií v hlase.

 

Hermiona v duchu počítala do desíti. Teď se s ním hádat nechtěla. Když znovu promluvila, její hlas zněl klidně.

 

„Ano. Našlo by se toho celkem dost. Co čtete?“

 

„Prosím?“ zeptal se zmaten náhlou změnou tématu. „Jo. Knihu o pokročilých obraných kouzlech.“

 

„Neříkejte mi, že je v ní něco vám neznámého.“

 

„Vlastně jsem ji původně přinesl vám, ale po tom …ehm… fiasku z předvčerejška…“ Nervózně se kousl do rtu. Evidentně se cítil nesvůj.

 

To není možné. On se snad začne červenat.

 

„Pokud si vzpomínám, nikdy dřív vám ..er… nehody při výuce nevadily. Spíš se mi zdálo, že vám vybuchující kotlíky a následné strhávání bodů přináší jakési zadostiučinění.“ Zarazila se. Nechápala, co to do ní vjelo. Jistě. Už u něj nějakou dobu bydlela a jejich, z důvodu absence vhodnějšího slova, vztah tím poněkud ztratil na formálnosti, ale tohle. „Omlouvám se. To jsem přehnala.“

 

„Nic se nestalo. Vlastně máte svým způsobem pravdu. Strhávání bodů je celkem dobrý relax.“ Kysele se usmál.

 

Hermiona na něj překvapeně koukala. Vzpamatoval ji až Snape.

 

„Už je to skoro půl minuty co mlčíte. Překvapujete mě.“

 

„Nápodobně. Pokračujeme ve výuce?“

 

„Pokud máte zájem.“

 

„Simulovaný souboj?“

 

„Jste si jistá?“ zeptal se poněkud nejistě.

 

„Praktické cvičení je rozhodně lepší než teorie u knihy. Minule mě to bavilo, tady až na ten konec,“ pousmála se.

 

„Jak myslíte.“

 

Hermiona se rozhodla poněkud posílit bezpečnostní opatření. Tentokrát neodčarovala jen nábytek ze středu místnosti, ale i knihovnu a po krátkém zaváhání i krb. Rozhlédla se po holé místnosti. Váhala, ale nakonec neodolala. Znovu máchla hůlkou. Stěny se pokryly něčím, co připomínalo polštáře a podlahu pokrylo něco, co by se dalo nazvat žíněnkou. Podívala se na Snapa. Mlčel a se zájmem ji pozoroval. V jeho očích mohla číst nevyřčenou otázku.

 

„Vím, že mi nechcete ublížit, ale nechci riskovat další otřes mozku.“

 

„Inspirovala jste se celou pro šílence v blázinci?“

 

„Tak trochu. Začneme?“

 

Přesně za minutu a sedmnáct vteřin byla Hermiona ráda, že její opatření byla tak důkladná. Skoro se jí podařilo Snapa dostat. Skoro. Na poslední chvíli její kletbu odrazil. Udělal to zcela instinktivně a tudíž prudčeji než by při tréninku bylo zapotřebí. Hermiona se opět rozplácla o zeď a vzápětí o podlahu. Tentokrát se to obešlo bez zranění.

 

„Jste celá?“ zeptal se Snape.

 

„Jo.“

 

„Neverbální kouzlení vám jde dobře, ale zkuste u toho tak nemávat hůlkou. Nedirigujete symfonický orchestr. Bojová kouzla jsou o síle. Tady nejde o přesné pohyby hůlkou jako při zaříkávání. Hůlkou kletbu jen nasměrujete. Stačí krátký důrazný pohyb. Pokud kouzlo směrujete rozmáchlým pohybem, zbytečně soupeře varujete. Jasné?“

 

„Ano.“

 

„Takže teď si to vyzkoušíte na kletbě Expelliarmus. Krátký důrazný pohyb. Začněte.“

 

Hermiona se soustředila. Snažila se pohyb hůlky minimalizovat. Výsledkem bylo, že zasáhla zeď asi dva metry od Snapa.

 

„Ten pohyb byl v pořádku, ale nějak jste zapomněla mířit. Znovu.“

 

Trvalo dalších šestnáct pokusů, než Hermiona přišla na to, jak zasáhnout cíl s minimálním pohybem hůlky. Jakmile zjistila, jak na to, dokázala to bez problému zopakovat i u dalších kleteb. O dvě hodiny a šest nedobrovolných letů vzduchem později byla Hermiona naprosto vyčerpaná. Snape se tvářil nesnesitelně potěšeně.

 

„Tak přece jen z vás možná bude dobrá čarodějka,“ poznamenal, když dával pokoj do původního stavu. „Od příště začneme zkoušet nová kouzla.“

 

Hermiona na něj nevěřícně zírala. Pochválil jí. Za celých těch devět let to bylo poprvé, co se jí něco povedlo a on ji ironicky neusadil poukazem na to, jaká je nesnesitelná šprtka.

 

Snape přešel ke knihovně a mávl hůlkou. Knihovna se nepatrně zachvěla, pak už se silně otřásla. Celá knihovna se dala do pohybu. Pomalu se odsunovala stranou a odhalovala tak další police s knihami. Jakmile se zastavila, dala se do pohybu i nová knihovna. Ta poodjela na opačnou stranu a odhalila tak třetí vrstvu polic. Celá delší strana pokoje teď byla tvořená knihovnou. Hermiona to fascinovaně sledovala. K jejímu překvapení knihovna v pohybu pokračovala. Nad její nejvyšší policí se objevila nová police plná knih a nad ní další a další, až knihovna sahala ke stropu. Nakonec se u knihovny objevily i schůdky. Snape se otočil k Hermioně. Ucítila jeho pohled a uvědomila si, že zírá na knihovnu s otevřenou pusou. Rychle ji zavřela. Podívala se na Snapa.

 

„Vpravo jsou základy lektvarů a obrany. Jak jsem si všiml, většinu už jste přečetla. Od zítřka začneme teorii procvičovat v praxi. Uprostřed jsou pokročilé lektvary. Čím vyšší police, tím složitější receptury, takže na vašem místě bych začal od spodu. Vlevo pak jsou knihy o kletbách, obranných zaříkadlech a podobně. Seřazení je stejné jako u lektvarů. Některé jsou psány starou angličtinou, runami, německy nebo francouzsky.“ Znovu mávl hůlkou a na stolku se objevilo několik slovníků. „Tohle se vám bude hodit. Doporučuji začít anglickými knihami. Pokud vím, francouzsky ani německy neumíte. Moje znalost těchto jazyků by se dala označit za mizernou, takže vám moc nepomohu. Se starou angličtinou jsem vám k dispozici. A runy jste studovala.“

 

Otočil se k Hermioně. „Ještě jedna věc. Voldemort pátrá někde v Africe po nějakém artefaktu a minimálně následujících 24 hodin nás určitě nezavolá.“ Na okamžik se zarazil. „Plníte své sliby slečno Grangerová?“

 

Hermiona přikývla. Nechápala kam tím míří, ale Snape jí to  vzápětí vysvětlil.

 

„Pokud odstraním bezpečnostní kouzla z krbu, slíbíte mi, že toho nezneužijete?“

 

„Mohl byste to upřesnit? Zneužít je dost široký pojem,“ pokusila se Hermiona.

 

„Neopustíte dům bez mého svolení, vždy mi řeknete kam přesně jdete a vrátíte se v určenou dobu?“ upřesnil Snape.

 

Hermiona zalapala po dechu. „To znamená, že bych mohla navštívit rodiče, Harryho?“ zeptala se pro jistotu.

 

„Ano. Samozřejmě jen tehdy, když nebude hrozit, že si nás Voldemort v nejbližší době zavolá.“

 

„Dobře. Slibuju.“

 

Snape beze slova došel ke krbu několikrát mávl hůlkou a něco si pro sebe mumlal.

 

„Očekávám váš návrat nejpozději zítra ve dvě hodiny odpoledne. Kam půjdete?“

 

„Domů. Zítra před návratem se ještě zastavím na ústředí,“ odpověděla.

 

Snape zašátral v hábitu. Vytáhl z něj stříbrný medailon na řetízku. Podal ho Hermioně. „Nesundávejte ho z krku. Pokud by se něco stalo, mohu se s vámi jeho prostřednictvím spojit ať budete kdekoliv. Očekávám, že případné pokyny okamžitě splníte.“

 

Hermiona na okamžik zaváhala, ale řetízek si od Snapa vzala. Připjala si ho na krk a zamířila ke krbu. Když procházela kolem Snapa, chytil ji za loket.

 

„Nezklamte mě,“ zavrčel a z jeho slov se dala vyčíst nevyřčená výhružka.

 

Hermiona se mu vytrhla. Odstrčila ho od sebe. Vztekle se mu podívala do očí.

 

„Nechápu, proč jste najednou tak milý, a je mi to úplně jedno,“ vyjela na něj. „Uvědomuju si, jak jste riskoval, když jste mě o prázdninách nezabil, když jste mě zachránil před Malfoyem i to, jak riskujete teď. Kdyby Voldemort zjistil, že se volně potuluju Londýnem, zabil by vás. Nemám nejmenší tušení proč, ale nechci, aby se vám něco stalo a už vůbec ne, aby se vám něco stalo mojí vinou. Zítra ve dvě jsem zpátky.“ Vykročila ke krbu. „Pokud byste se tu v noci bál,“ dotkla se medailonu, „dejte mi vědět.“ A zmizela.

 

Severus se pousmál, do teď si nebyl jistý, jestli to byl dobrý nápad. Ale teď už to věděl. Ona se vrátí. Vrátí se, aby mu dokázala, že je lepší než on. Vrátí se kvůli knihovně. A ač si to nepřizná, vrátí se i kvůli němu. Přemýšlel, jestli si vůbec uvědomila, co řekla. Nemám nejmenší tušení proč, ale nechci, aby se vám něco stalo a už vůbec ne, aby se vám něco stalo mojí vinou. Znovu se usmál. Když ji před sedmi měsíci zachraňoval, počítal s tím, že mu po pár týdnech poleze na nervy takovým způsobem, že ji bude bez nejmenších výčitek svědomí schopen zakroutit krkem. K jeho překvapení se ale Hermiona chovala úplně jinak. Občas ho záměrně provokovala, ale komu by nelezlo na mozek vídat pořád jenom jednoho člověka a k tomu být čas od času nucen pomáhat svým nepřátelům. Na tváři se mu objevil další úsměv. Vzpomněl si na Hermionin pohled, když se probral z bezvědomí po tom incidentu na ošetřovně. V tom pohledu byla vděčnost, co jiného také čekat od někoho, kdo je ztělesněním všech nebelvírských ctností, ale i něco jiného. Strach. Strach o něj a obrovská úleva. To byl důvod, proč jí řekl pravdu. Poznal, že ona to pochopí, a přesto se bál jak bude reagovat. Zbytečně. Ona ho opět překvapila. Žádný vztek, opovržení, výčitka. Ona se ho místo toho pokoušela utěšit. Jednou z ní bude skvělá čarodějka. Jen co zjistí, jak a kdy dát emoce stranou a kdy se jimi naopak nechat vést. Doufal, že na to přijde dřív, než bude pozdě.
Žádné komentáře
 
Nobody can escape his destiny.