Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Kde je pravda?

Kapitola 22

A/N tahle kapitolka je poněkud kratší, ale myslím, že po té mega dlouhé předchozí vám to moc vadit nebude.

 

„Okamžitě mě pusť ty jeden šmejde,“ zavrčela Bellatrix.

 

Severus ji nepříliš jemně shodil do křesla a použil na ni poutací kouzlo. „Samozřejmě, že tě pustíme, ale nejdřív nám odpovíš na pár otázek.“

 

„Trhni si.“

 

„Ale kampak se podělo tvé slušné vychování?“ zeptal se sarkasticky Snape. „Myslím, že všechny přítomné znáš, takže představování můžeme vynechat.“

 

Postavil vedle ní na stolek lahvičku a nafialovělou tekutinou. „Víš, co to je?“

 

Bellatrix se rozšířily oči. Veritasérum poznala okamžitě.

 

„Ty jeden parchante, za tohle tě zabiju, slyšíš, zabiju!“ řvala na něj Bellatrix.

 

„Tak o tom pochybuju, dnes ráno si nedokázala zabít ani dva mudly,“ pokynul hlavou směrem ke Grangerovým.

 

Bellatrix ho zasypala dalším přívalem urážek. Harryho překvapil její bohatý slovník.

 

Když skončila, Snape se naklonil až k ní. „Bello, já nejsem zrovna trpělivý člověk a dneska mám za sebou opravdu těžký den, tak mě zbytečně nedráždi. Máš na výběr vypít to dobrovolně, nebo z donucení, ale nakonec to stejně vypiješ.“

 

„Jo a jak mě k tomu chceš přinutit. Mučit ženskou, na to nemáš žaludek,“ odsekla mu vzdorně Bellatrix.

 

„Já ne, ale tady Moody ano.“  Pak se k ní naklonil blíž a řekl jí tak tiše, že to slyšela jen ona.  „A když už budeme u toho vyptávání, možná by se tě mohl zeptat, co jsi dělala asi tak týden před Voldemortovým pádem, co ty na to? Jsem si jist, že by ho to moc zajímalo.“

 

Bellatrix se rozšířily oči strachem. Znala Moodyho pověst.  „Vypiju to,“ řekla tiše.

 

„Myslím, že tohle vidět nemusíme,“ ozval se pan Granger.

 

„Samozřejmě. V prvním patře, na konci chodby je volný pokoj. Hermiona vám ho ukáže.“ Pak se otočil k Hermioně. „Ten pokoj, co jsi používala, když jsi tu byla minule je taky volný.“

 

„Dík, Harry.“

 

Cestou po schodech se paní Grangerová obrátila na Hermionu. „Neublíží jí, že ne?“

 

„Mami, vím, že na to Bellatrix Lestrangová nevypadá, ale je to masový vrah. Před dvaceti lety ji poslali do vězení na doživotí za osminásobnou vraždu. Rodiče mého spolužáka mučila tak dlouho, až z toho zešíleli. Zabila Harryho kmotra.Od svého útěku před sedmi lety ve vraždách a mučení pokračovala. Netroufám si pomyslet na to, kolik životů má na svědomí. A ne, neublíží jí. Harrymu nebo Moodymu by sice mohly ujet nervy, ale jsou tam i McGonagalová, Kingsley, Severus a pan Weasley a Ron a ti to dokážou udržet v mezích.“

 

Paní Grangerová vypadala zhrozeně. Až do pokoje nepromluvila slovo. Hermiona vyčarovala tři křesla a do jednoho se posadila.

 

„Ty se tam nevrátíš?“ zeptal se jí otec.

 

„Ne! Nechci riskovat, že mi ujede ruka a něco jí udělám,“ odpověděla upřímně Hermiona.

 

„Co je mezi tebou a tím profesorem?“ zeptala se jí najednou matka.

 

„Dobby?“ zavolala Hermiona. Téměř okamžitě se skřítek s tichým prásk objevil u jejího křesla. Paní Grangerová leknutím nadskočila.

 

„Paní volala?“

 

„Přinesl bys nám prosím čaj a něco k jídlu,“ požádala ho a nevšímala si při tom překvapených výrazů svých rodičů.

 

Skřítek se hluboce uklonil a zmizel. Hermiona se obrátila k rodičům. „Tohle bude na dlouho a já jsem jedla naposledy včera večer.“ Zeptala se na pár věcí, ohledně rodičů. Naposledy je navštívila před půl rokem, byla zvědavá, co je doma nového. Poté, co Dobby přinesl čaj a obložené chleby se dala do vysvětlování. Vysvětlit události uplynulého půldruhého roku jí zabralo víc jak dvě hodiny, možná to bylo tím, že jí matka přerušovala s nějakou otázkou zhruba každých pět minut. Nakonec se ukázalo, že fakt, že je chce zabít polovina kouzelnického světa je pro ně, tedy alespoň pro její matku, stravitelnější, než její vztah se Snapem. Nakonec se omluvila a odešla do svého pokoje. Nechtěla se s ní pohádat. Ne, když jde zítra do války.

 

*****

 

Vyslechnout Bellatrix a připravit bojový a evakuační plán zabralo Řádu víc jak pět hodin. Bylo po desáté, když se konečně rozešli. Harry a Snape zůstali na ústředí. Chtěli ještě svolat BA a požádat je o pomoc. Ostatní se vydali plnit své úkoly. Do zítřka je čekala spousta práce a neměli moc času.

 

Harry rychle napsal asi dvacet dopisů, pro bývalé členy BA, v nichž stručně vylíčil situaci a požádal ty, kdo by se chtěli zapojit do obrany Bradavic, aby se v 11 dostavili do parku na Grimauldově náměstí.

 

„Můžu si půjčit Dobbyho a Winky?“ zeptal se Severuse.

 

Ten jen mlčky přikývl.

 

Když skřítků vysvětlil, co po nich chce, zbyl mu poslední dopis, který dal Hedvice. Neville Longbotton bydlel jen pár bloků od Grimauldova náměstí, Hedvika měla dost času mu dopis doručit.

 

Krátce na to se k nim přidala Hermiona.

 

„Jaký byl rozhovor s rodiči?“ zeptal se Severus.

 

„Dlouhý a těžký,“ odpověděla Hermiona upřímně.

 

„Smím se zeptat, co všechno jsi jim pověděla?“

 

„Všechno,“ odpověděla jednoduše.

 

„Jak to vzali?“

 

„Táta dobře. Máma říkala něco o nedostatku příležitostí, Stockholmském syndromu a o tom, že jsi moc starý.“

 

Severus se zasmál. „A to vypadala jako inteligentní žena.“

 

„Je inteligentní. Jen jí dělá trochu problém uvědomit si, že mi je jedenadvacet a ne jedenáct. Asi si pořád myslí, že jsem malá holčička, která se na svět dívá skrz růžové brýle. Jak to šlo s Bellatrix?“

 

„Dobře,“ ujal se slova Harry.  „Nevím, co jí Severus řekl, ale vypila veritasérum dobrovolně a odpovídala víc než ochotně. Ne že by měla po veritaséru na vybranou. Severus s Moodym jí upravili paměť a poslali zpátky.  Dobby s Winky se právě snaží sehnat členy BA. S těmi, co budou ochotni přijít mám za čtvrt hodiny sraz venku na náměstí.“

 

Hermiona přikývla a Harry se otočil k Severusovi.

 

„Jak jste na tom s Moodym?“

 

Severus pokrčil rameny. „To ví Moody. Pokud mě nechá na pokoji on, nechám na pokoji já jeho. A pro po, co mělo znamenat to tvé nandej mu to?“  zeptal se Hermiony.

 

„Když ses mě pokoušel zbavit těch nočních můr, viděla jsem tvoji vzpomínku na to, co se stalo tehdy na Ministerstvu,“ odpověděla potichu.

 

Tahle odpověď mu vyrazila dech. Zmohl se jen na nepříliš inteligentní, „Aha.“

 

Tíživé ticho přerušil až Harry. „Myslím, že půjdu ven. Jdete se mnou?“

 

„Raději ne. Na další souboj dnes už vážně nemám náladu,“ odpověděl Snape.

 

„Druhý strážce tajemství by se mohl hodit,“ zkusil to ještě jednou Harry.

 

„Nejsem strážce tajemství,“ opravil ho Snape.

 

Harry se překvapeně otočil. „Jak to, všichni, kdo byli členy řádu v okamžik Brumbálovy smrti se stali strážci tajemství. Takže i vy.“

 

„Ne. Já ne. Několik týdnů před jeho smrtí jsem z řádu odešel.“

 

„Ale proč?“

 

„Harrry, ani já ani Brumbál jsme nepředpokládali, že mé krytí vydrží další tři roky. To nejlepší, v co jsme doufali, bylo pár měsíců. Bylo jen otázkou času, než mě odhalí a bude vyslýchat. A to je umění, které dotáhl k dokonalosti. Zatím se mu povedlo zlomit každého. Rád bych si o sobě myslel, že jsem něco víc,“ tady se na okamžik zarazil.  „Ale po věcech, kterých jsem byl svědkem, vím, že každý nakonec podlehne. A člověk nepoví jen to, co neví, nebo říct nemůže,“ dokončil tiše.

 

„Stejně si myslím, že byste měl jít se mnou. Nakonec se tejně dozvědí, že jste členem řádu a upřímně, čím dřív, tím líp. Venku se vás alespoň nepokusí hned proklít.“

 

„Argumentace nikdy nebyla vaší silnou stránkou,“ poznamenal Severus suše a k Harryho překvapení vstal z křesla. „Až po vás.“

 

Na schůzku dorazilo dvanáct členů někdejší Brumbálovy armády. Několik z nich sice vytáhlo na Severuse hůlku, ale naštěstí ho nikdo neproklel. Harry zabralo skoro dvacet minut, vysvětlit jim jeho přítomnost. Nakonec největší problém představoval Neville, kterého Snape vyděsil natolik, že z něj málem dostal infarkt.

 

Do domu se vrátili až po půlnoci. „Já jdu spát,“ řekl celkem zbytečně Harry. „Abych nezapomněl, vzhledem k tomu, že tu teď bydlí Weasleyovi, Remus s Tonksovou a teď i Grangerovi, bude vám s Hermionou muset stačit jeden pokoj. První patro, hned naproti schodům. Dobrou noc.“ Než stihl Severus jakkoli zareagovat, byl pryč.

 

Severus se namáhavě vydrápal do schodů. Ačkoli si to nechtěl přiznat, dnešek ho zmohl. Dva souboje, zničení viteálu, přemístění se dvěma mudly,  únos a výslech Bellatrix, když nad tím tak přemýšlel, nechápal, jak to, že se už před několika hodinami nesložil vyčerpáním. Hermionu našel stát u okna. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že nezaregistrovala jeho příchod. Když ji znenadání objal kolem pasu, nadskočila leknutím.

 

„Tohle už mi nikdy nedělej, chceš mě zabít?“

 

„Mít tě živou, má své výhody. Nad čím přemýšlíš?“

 

„Nad tím, co se nejspíš zítra stane.“ Otočila se k němu. Podívala se mu do očí. „Mám strach, Severusi. Strach, že se něco stane lidem, na kterých mi záleží. Strach, že se něco stane tobě.“

 

„Já vím,“ řekl. Přitáhl ji k sobě blíž a objal. Hermiona si položila hlavu na jeho rameno. „Strašně rád bych ti slíbil, že to zítra dobře dopadne. Že se nikomu nic nestane, ale nemůžu. Neslibuju nic, co nemůžu splnit. Jediné co ti můžu říct je, že tam nemusíš chodit.“

 

„Právě že musím. Nechci strávit zbytek života tím, že se budu schovávat. Při každém šramotu se bát, že mě jdou zabít. Nechci strávit zbytek života na útěku. Nechci strávit zbytek života bez tebe.“ Poslední větu řekla tak tiše, že ji sotva slyšel.

 

Na tohle Severus neměl odpověď.
Žádné komentáře
 
Nobody can escape his destiny.