Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Kde je pravda?

Kapitola 21

Ačkoli odešel z Grimauldova náměstí 12 kolem půlnoci, trvalo Severusovi dalších skoro čtyřiadvacet hodin, než se dostal domů. Když si zrekapituloval, čím vším za tu dobu prošel, překvapovalo ho, že se vůbec dokázal vrátit po svých. Zrovna byl uprostřed velmi neobvyklého rozhovoru s Potterem, nebo Harrym, nebo jak mu to sakra má říkat, když ho začalo pálit znamení zla. Během čtyř minut byl u Voldemorta a přestože dorazil jako jeden z prvních Smrtijedů, cruciatu se nevyhnul. Voldemort byl vzteky nepříčetný, tedy nepříčetný byl neustále, takže tentokrát byl víc nepříčetný než normálně. Zabil jednoho ze Smrtijedů, o kterém měl podezření, že mu není dostatečně věrný. Házel kolem sebe cruciaty jeden za druhým. Většina Smrtijedů z tohoto setkání odcházela po čtyřech. Tedy ti šťastnější odcházeli. Ti méně šťastní leželi v bezvědomí na podleze sálu. Aby toho nebylo málo, přikázal Voldemort Severusovi, aby zůstal a další tři hodiny se pokoušel hrabat v jeho mysli a hledat sebemenší důkaz o zradě. Severusovi se s vypětím všech sil povedlo udržet všechny „nebezpečné“ vzpomínky dobře ukryté a Voldemortovi předložit jen ty, které ho nemohly ohrozit.  Voldemort byl s výsledkem svého snažení zjevně spokojen.

 

„Severusi, zítra ráno se konečně a definitivně vypořádám s tím tupcem, co si říká ministr kouzel. Chci ho zabít osobně. Ty a tři další Smrtijedi, které určím, zůstanete tady a dohlídnete na Naginiho. Pokud se mu něco stane, zabiju vás,“ řekl ledovým hlasem a pokynul Severusovi, že může odejít.

 

„Jsem poctěn vaší důvěrou, Mistře,“ pronesl Severus s mírnou úklonou a odešel. Jen dlouholetý cvik mu umožnil, nedat na sobě znát žádné emoce. Nejraději by toho bastarda na místě zabil, ale už jenom necelých 12 hodin. 12 hodin a bude konec. Konec věčného předstírání, konec lhaní, konec přetvářky. Posledních 12 hodin Smrtijeda Severuse Snapa. Jestli bude mít štěstí a dožije se konce války, možná se mu konečně podaří zařídit si normální život. I když si po dvacetileté kariéře špiona nebyl tak úplně jistý, jak by měl normální život vypadat. Ale něco mu říkalo, že Hermiona mu s tím mile ráda pomůže.

 

Když se vymotal z krbu u sebe doma, bylo něco po desáté večer. Našel Hermionu, jak spí v sedě na pohovce. Evidentně usnula, zatímco na něj čekala. Potichu, aniž ji vzbudil, si sedl ke stolu a přivolal si pero a kalamář.

 

Pottere,

 

zítra mezi desátou a polednem zaútočí Voldemort se Smrtijedy na Ministerstvo kouzel. Chce zlikvidovat Brouska. Tuto informaci mám jen já a Voldemort. Osobně odvede Smrtijedy až na místo, aniž by jim dopředu řekl, co bude cílem. Dobře si rozmyslete, jak s touto informací naložíte.

 

Potřebuji, abyste přesně v deset odvedl z domu v Tkalcovské ulici 8 Hermionu a oba skřítky. Ani na vteřinu ji nespouštějte z očí, ať nevyvede nějakou pitomost.

 

SS

 

PS.: Je zvěromág

 

Pak došel do kuchyně pro Dobbyho.

 

„Dobby, tohle odneseš na Grimauldovo náměstí 12 a předáš Harry Potterovi. Nikomu jinému. Je nezbytně nutné, aby ten dopis dostal ještě dnes. Rozumíš?“

 

„Ano pane, Dobby dá dopis panu Potterovi, jenom panu Potterovi,“ přikyvoval horlivě skřítek.

 

„Výborně.“ Pak se vrátil do pokoje a jemně Hermionu vzbudil.

 

******

 

Severus nemohl spát. Ležel na boku na posteli a objímal v pase Hermionu, zády přitisknutou k jeho hrudi. Uvažoval nad tím, co se v následujících hodinách a dnech stane. Ještě nedávno mu bylo jedno, jestli tuhle mizernou válku přežije nebo ne. Vlastně byla doba, kdy doufal, že ho Voldemort odhalí a zabije. Nebyl zrovna nadšený z vyhlídky na smrt umučením kletbou cruciatus, ale alespoň by měl konečně klid. Pokaždé, když odcházel k Voldemortovi, byl klidný. Smířený s tím, co se může stát. Ale tentokrát měl strach. Strach, že by se nemusel vrátil. Strach, že by ji mohl ztratil. Po mnoha letech konečně našel někoho, na kom mu záleželo.

 

Ano, svým způsobem mu záleželo i na těch ufňukaných, věčně si stěžujících spratcích, které učil, ale tohle bylo jiné. Ani to neuměl popsat. Nedovedl si představit, co by dělal, kdyby o Hermionu přišel. Všiml si Hermiony už v Bradavicích, ale tehdy to byla jen protivná šprtka z Nebelvíru, která mu svou dokonalostí a perfekcionismem lezla na nervy.

 

Dodnes nechápal, co ho to tehdy před dvěma lety popadlo, že ji zachránil. Čekal, že mu poleze na nervy tak dlouho, až ji bude schopný s klidným svědomím předhodit Voldemortovi. Ale místo toho mu na ní začalo záležet.

 

Vlastně ani nevěděl, kdy. Možná tehdy na ošetřovně, když viděl, jak se po ní sápe Lucius. Z nějakého důvodu tehdy pocítil potřebu ji chránit. U jakékoli jiné ženy by zasáhl také, z principu, ale u ní ne. Zasáhl, protože ji chtěl chránit. Když se pak probral z bezvědomí, viděl v jejích očích něco zvláštního. Byl tam vepsán pocit viny, starost a ještě něco jiného. Něco, co Severus nedokázal identifikovat. Od té chvíle věděl, že by jí nedokázal ublížit. Ta drobná žena, klidně oddechující v jeho náručí, nad ním měla takovou moc, až ho to děsilo.

 

Kolem šesté potichu vstal a vyklouzl z pokoje. Nechtěl ji probudit. Nechtěl, aby se ho pokusila zastavit. Bál se, že by mohla uspět. Přinutit se, od ní odejít byla ta nejtěžší věc, jakou kdy udělal.

 

Nechal jí na stolku vzkaz, že byl zavolán a přemístil se na Voldemortův hrad. V devět Voldemort povolal ostatní Smrtijedy. Avery, Salechov a nějaký mladík, který se k nim nedávno přidal a jehož jméno si Severus nemohl vybavit, měli spolu s ním zůstat a hlídat Naginiho. Severusovi přálo štěstí.

 

Avery a ten mladík byli přinejlepším průměrní kouzelníci. Pro něj nebyli soupeři. Salechov byl celkem dobrý kouzelník, ale na Severuse neměl. No konec konců, Severusovi se vyrovnal málokdo. Když se nad tím zamyslel, kromě Voldemorta ho nenapadal nikdo, kdo by v souboji s ním měl reálnou šanci zvítězit. Vlastně málokdo měl šanci ten souboj vůbec přežít.

 

Krátce po desáté Voldemort s Ostatními Smrtijedy odešel. Severus se rozhodl ještě čtvrt hodiny počkat. Chtěl mít jistotu, že se Voldemort stihne zamíchat do boje a nebude mít možnost se okamžitě vrátit. Avery se s ním pokoušel konverzovat o té nové Smrtijedce, co se k nim přidala minulý týden. Evidentně byla přesně Averyho typ. Severus se nepříliš nadšeně zapojil do konverzace a ostražitě přitom pozoroval Salechova.

 

Byli v předpokoji před Voldemortovými komnatami. Ve vedlejší místnosti byl Nagini. Když Avery na okamžik zmlkl, mohl Severus slyšet šustění jeho šupinaté kůže otírající se o kamennou podlahu. Salechov se na něco zeptal neznámého mladíka a Severus využil příležitost.

 

Dříve, než stihl Avery zpozorovat nějaký pohyb, vytasil hůlku a vyslal na Salechova neverbální mdloby na tebe. Pak stejným kouzlem zneškodnil zmateného Averyho. Mladík pochopil co se děje a pokusil se bránit. Mdloby odrazil štítovým zaklínadlem a pokusil se Severuse odzbrojit.

 

 „Expelliarmus!“

 

Ale Severus byl připraven. Jeho štítové kouzlo kletbu pohltilo. A než mohl mladík vyslat další, zaútočil.

 

 „Petrificus totalus!“

 

To už mladík odrazit nedokázal a skácel se na zem. 

 

„Incarcerous!“ spoutal Severus Averyho.

 

Mezitím se Salechov částečně probral a vyslal Severusovi do zad expelliarmus. Severusovi vyletěla hůlka z ruky. Salechov se vítězoslavně usmál. Mávl hůlkou.

 

„Avada Kedavra.“

 

Proud zeleného světla vyrazil k Severusovi. Ten před sebe vztáhl ruku. „Alpe protecto!“ Téměř průsvitný štít kletbu neškodně pohltil. Než se stihl šokovaný útočník vzpamatovat, sebral Severus svou hůlku.

 

„Sektumsempra!“

 

Salechov odlétl o několik kroků zpět. Ležel na podlaze a bezmocně lapal po dechu. Krvácel z mnoha hlubokých ran na hrudi. Severus sice tohle kouzlo vymyslel, ale teď to bylo teprve potřetí, co ho použil. Na jeho vkus bylo moc krvavé. Nejprve Salechova znehybnil poutacím kouzlem, než zastavil krvácení. Na okamžik byl v pokušení nechat ho vykrvácet. Ale pak si to rozmyslel. Přece nepřipraví Voldemorta o zábavu. Posbíral všechny tři hůlky a strčil si je do kapsy. Pak překročil Salechovovo tělo a otevřel dveře do Voldemortovy pracovny.

 

Koutkem oka zahlédl pohyb a instinktivně se přikrčil. Ostré hadí zuby minuly jeho krk o milimetry. Druhému útoku se úplně vyhnout nedokázal. Had se zakousl do jeho levého předloktí.

 

Severus na něj použil omračovací kouzlo, ale to se jen neškodně odrazilo od šupinaté kůže. Had pustil jeho ruku a chystal se k dalšímu útoku.

 

Severus si stáhl z ramen plášť a omotal si ho volně kolem ruky. Když had znovu zaútočil, nastavil mu plášť. Ostré hadí zuby ho rozřízly jako žiletky. Ustoupil před dalším útokem a zakopl o koberec, rychle se odvalil a koberec pod jeho hlavou byl vzápětí rozpárán dvěma zuby, ostrými jak dýky.

 

Had vztyčil tělo a pozoroval ho svýma studenýma očima bez víček. Zdálo se, že se dobře baví. Severuse tahle hra přestávala bavit. Když to nejde kouzly, je načase zkusit to postaru.

 

„Gladio!“

 

Jeho hůlka se proměnila v úzký dlouhý meč. Opatrně kroužil kolem hada a čekal na jeho další výpad. Když se pokoušel obejít nízký stolek zavrávoral a had toho využil. Bleskurychle vyrazil v před. Útočil opět na krk a Severus tak tak stihl zubům nastavit ruku omotanou pláštěm.

 

Had sevřel čelisti tak silně, až zuby projely látkou a podruhé během několika minut se zaryly do Severusovy ruky. Slyšel skřípání, jak zuby drhly o kost. Severus se po něm ohnal mečem. Meč projel šupinatou kůží a ošklivě hada pořezal. To ho ještě víc vydráždilo. Zuřivě útočil a Severus skoro nestačil uhýbat. Had nevypadal, že by ho ošklivá rána nějak omezovala. Zato Severus začal cítit únavu.

 

Dvaačtyřicet sice není pro čaroděje žádný věk. Vypadal na pětatřicet a díky magii tak ještě pár let vypadat bude. Jako všichni čarodějové stárl pomaleji než normální lidé, ale přece jen už neměl věk na hraní si na honěnou s rozzuřeným hadem. Navíc rány od zubů na ruce byly dost hluboké. Severus cítil, jak mu rukávem stéká krev a vsakuje se do pláště.

 

Severus svižně uhnul dalšímu útoku. Hadí zuby se zaryly do těžkého stolu z tmavého dubového dřeva a uvázly v něm. Had si uvědomil, že udělal chybu a zuřivě sebou mlátil ve snaze se vyprostit. Severus využil příležitosti. Uchopil meč oběma rukama a vší silou sekl hada do krku. (Tedy do té části těla těsně za hlavou.) Meč projel hadím tělem jako nůž máslem a zasekl se do stolu. Tělo se sesulo na podlahu. Zoufale sebou zmítalo. Krev z ran potřísnila vše okolo. Pak veškerý pohyb ustal. Z mrtvého těla vylétla koule matného světla. Severus v ní mohl zahlédnout vzteky zkřivenou Tvář Temného Pána dřív, než se rozplynula.

 

Zadýchaný Severus se opřel o stěnu. Tak tohle by bylo. Ze zbytků pláště si udělal provizorní obvaz a v duchu si děkoval za předvídavost, se kterou ráno vypil lahvičku univerzálního protijedu. Byl si skoro jistý, že ta potvora, jejíž hlava stále za zuby vězela ve stole, byla jedovatá.

 

Mávl hůlkou a tiše řekl. „Morsmorde.“ Ze špičky hůlky vylétl zelený dým a nad mrtvým tělem se zformoval ve Znamení Zla. Obvykle nebyl škodolibý ani pomstychtivý, ale tentokrát nemohl odolat.

 

Najednou ucítil, jak ho pálí jeho vlastní Znamení Zla. Voldemort ucítil Naginiho smrt a vracel se. Naštěstí Severus počítal i s touto eventualitou. Vytáhl zpod kabátu neviditelný plášť a rychle ho přes sebe přehodil. Jakmile pod ním zmizel, rozlétly se dveře a do místnosti vpadl Voldemort následovaný vyděšeným Malfoyem a Belatrix.  Při pohledu na mrtvé tělo svého viteálu a Znamení Zla, výsměšně se vznášející nad ním, téměř nelidsky zařval vzteky. S nepříčetným pohledem se obrátil ke třem, dosud spoutaným Smrtijedům.

 

„Kdo?“ zeptal se ledovým hlasem.

 

„Severus,“ odpověděl Avery, v obličeji bílý jako stěna.

 

„AVADA KEDAVRA!“ zařval Voldemort a jedinou mocnou kletbou všechny tři Smrtijedy zabil. Pak se otočil na Malfoye a Belatrix, kteří se třásli strachy.

 

„Kdyby ten jednookej bystrozorskej imbecil zaútočil dřív, mohl jsem toho zrádce dostat. Ale za tohle mi zaplatí.“

 

„Ty,“ ukázal na Bellu. „Půjdeš a přivedeš mi tu jeho děvku a její rodinu. Pokud cestou narazíš na Severuse, přivedeš ho. Chci je živé.“

 

Pak se obrátil na Malfoye. „Svoláš všechny Smrtijedy. Úplně všechny. Chci aby tu byli nejpozději zítra ráno. Protože zítra v poledne srovnáme tu jejich směšnou školu se zemí. Doteď jsem je šetřil, ale za tohle zaplatí. Každý kdo se postaví na odpor zemře, stejně jako ta mudlovská pakáž. Zmizte.“ Voldemort prošel kolem mrtvého těla a práskl za sebou dveřmi od ložnice.

 

Víc Severus slyšet nepotřeboval, tiše prošel předpokojem a zamířil k nedalekému balkonu, odkud se mohl přemístit.

 

 ******

 

„Sakra, Hermiono, mohla bys tu přestat přecházet jak tygr v kleci. Jsem z tebe nervózní,“ vyjel na ni Ron. Dnes ráno ho pustili z nemocnice a na Grimauldovo náměstí dorazil současně s Harrym a Hermionou. Harry s ním měl včera poměrně dlouhý rozhovor na téma Hermiona a Snape. Nakonec se zdálo, že nový stav věcí akceptuje, ale přeci jen se k Hermioně choval o poznání chladněji než dřív.

 

Hermiona se s ublíženým výrazem posadila. Harry vrhl na Rona naštvaný pohled.

 

„Bude v pořádku, Hermiono,“ pokusil se ji uklidnit Harry.

 

„Od kdy se ty staráš o to, co je se Snapem?“ ozval se podrážděně Ron. „Pokud si dobře vzpomínám, není to tak dávno, co jsi ho chtěl zabít.“

 

„To je pravda,“ připustil klidně Harry. „Předevčírem večer, jsme tu spolu vedli docela zajímavý rozhovor. Mimochodem seděl v tom samém křesle kde teď ty. Dá se říct, že jsme si vyříkali vše, co bylo potřeba.“

 

„Výborně! Prostě bomba! A teď mi ještě řekneš, že schvaluješ, že s ním Hermiona spí!“

 

„RONE!“ okřikl ho Harry. „Ovládej se!“

 

„Neodpověděl jsi.“

 

„Neschvaluju, protože mi do toho nic není. Její soukromí je jen její věc. A zcela upřímně Rone, není Hermionina vina, že jsi se za celých těch osm let nedokázal vyžvejknout.“

 

„Fajn! Takže je to všechno moje vina,“ odpověděl Ron. Sebral první knihu, která mu přišla pod ruku a uraženě se do ní začetl. Štvalo ho, že se Harry zastává Snapa. Štvalo ho, že se s ním Hermiona sblížila. Štvalo ho, že tu musel zůstat, zatímco ostatní šli hlídkovat na Ministerstvo. Když se nad tím zamyslel, štvalo ho nejvíc, že byl zase odstrčen na okraj. O Hermioně a Snapovi se dozvěděl jako poslední. Riskovat krk při hledání viteálů bylo v pořádku, ale chránit ministerstvo bylo moc nebezpečné. Čím déle nad tím přemýšlel, tím víc mu bylo jasné, že jsou mu Hermiona a Snape ukradení. Jen si potřeboval vylít zlost a ona byla snadným cílem.

 

„Ehm…Hermiono…Já….Hm…se omlouvám. Nic mi do toho není a promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Já…prostě jsem naštvaný, že mě zase odstrčili na vedlejší kolej,“ řekl nakonec a rozhodil ruce v omluvném gestu.

 

„To nic Rone, vím naprosto přesně, jak se cítíš.“

 

Následné ticho přerušil hukot plamenů. Z krbu vylezl rozčilený Lupin. „Harry, ozval se ti Severus?“ ptal se naléhavě.

 

„Ne. Stalo se něco?“

 

Hermiona byla v tu ránu na nohách.

 

„Ten imbecil Moody, místo aby se držel plánu a jen odtamtud pomocí přenášedel evakuoval zaměstnance ministerstva, spunktoval Pastorkovi za zády údernou jednotku a zaútočil na Voldemorta,“ skřípal zuby Lupin. „Když se ho Kingsley pokusil zastavit, použil na něj omračovací kouzlo. Nemohli jsme je v tom nechat, a když je Řád podpořil, Voldemort si uvědomil, že je to past a rychle se i s ostatními odporoučel.“

 

„Ježiši Kriste, co ho to proboha napadlo? Dyť to může stát Severuse život!“ zalapal po dechu Harry.

 

„A o co si myslíš, že Moodymu šlo,“ přerušila ho Hermiona. Lupin překvapil její klidný a vyrovnaný tón, ale Harry a Ron zpozorněli. Znali ji už dost dlouho na to, aby věděli, že tohle je jen klid před bouří. Potichu zadoufali, že se tu v nejbližší době Moody neobjeví, neradi by měli menší válečný střet přímo v obývacím pokoji.

 

„Ale proč by něco takového dělal?“ zeptal se nevěřícně Lupin.

 

„Netvrďte mi, že jste si nevšiml, jak spolu ti dva vycházejí. Moody nedělá nic jiného, než že Severuse shazuje a hází mu klacky pod nohy. Systematicky se snaží podkopávat jeho důvěryhodnost, neustále vytahuje jeho minulost nemluvě o těch jeho praštěných konspiračních teoriích. Jestli se kvůli němu něco Severusovi stane, zabiju ho,“ pronesla ledově klidným hlasem a všichni tři její posluchači si s hrůzou uvědomili, že to myslí smrtelně vážně.

 

Najednou se ozvalo hlasité prásk. Všichni tři se překvapeně otočili. Na druhou stranu pokoje se právě přemístil Severus. Spolu s ním se tam objevili i manželé Grangerovi. Severus se zapotácel a byl by se poroučel k zemi, kdyby ho, poněkud zmatený, pan Granger duchapřítomně nepodepřel. Hermiona s Harrym a Lupinem se k němu okamžitě rozeběhli. Severus lapal po dechu a byl bledší než obvykle.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptali se dvojhlasně Harry s Hermionou.

 

„Ano,“ zalapal Severus po dechu. „Jen – pře - místit – dva – ne – spolu – pracu - jící – lidi – a – ještě – k tomu – mudly – není – zrovna – jedno - duché.“ Odpověděl jim mezi jednotlivými nádechy přerývaně Severus. Po pár minutách byl konečně schopný normálně dýchat a s Hermioninou pomocí se unaveně posadil do nejbližšího křesla.

 

„Jak je vám?“ ptal se ustaraně Harry. Zatímco Hermionin pohled upoutala Severusova levá ruka, respektive krev, která po ní stékala a skapávala na podlahu. Otočila se a vyrazila pro lékárničku.

 

„Nagini je mrtvý a …“

 

„Na to jsem se neptal,“ přerušil ho Harry.

 

Severus se na něj překvapeně podíval. Uvědomil si, že při tom jejich rozhovoru se chlapců postoj k němu změnil, ale nenapadlo ho, že tak radikálně.

 

„Pár kousanců, nic co bych nepřežil.“

 

To už se ve dveřích objevila Hermiona s lékárničkou v ruce. „No pokud z nich vykrvácíš, tak je asi nepřežiješ,“ usadilo ho Hermiona. Přitáhla si k němu druhé křeslo a než stihl jakkoli protestovat, rozstřihla mu kouzlem jak provizorní obvaz tak  i rukáv kabátu a košile. Bylo slyšet jak paní Grangerová zalapala po dechu. Jako zubařka nebyla na takové množství krve zvyklá a zvedl se jí žaludek. Severus měl na ruce čtyři, ošklivě krvácející, hluboké bodné rány. Harry byl najednou rád, že o tenhle viteál se starat nemusel. Hermiona rány vymyla dezinfekčním roztokem a pak se je pomocí kouzla pokusila zacelit. Rány se sice zatáhly, ale stále slabě krvácely. Hermiona ruku pro jistotu obvázala obvazem, aby tak rány udržela zavřené. Nakonec reparem spravila oba rukávy a navrch přidala čistící kouzlo, aby je zbavila krve. Severus celou dobu neřekl ani slovo a nikdo se ho na nic neptal. Když Hermiona skončila, chopil se slova Harry.

 

„Ehm… Měl jste nějaké …er …potíže?“ zeptal se nesměle Harry.

 

„Jen tři Smrtijedy, jednoho vzteklého hada a vzteky nepříčetného Voldemorta, který se vrátil poněkud dřív, než jsem čekal,“ odpověděl Severus zlověstným tónem.

 

„Jo my víme, na Ministerstvu to neproběhlo přesně podle našich představ,“ přiznal Harry.

 

„Čímž chcete říct, že Moody jednal na vlastní pěst a varoval tak Voldemorta,“ podotkl chladně Sverus.

 

„Ehm ano. Jak to víte, já sám to zjistil před pěti minutami.“

 

Severus ukázal pohledem na neviditelný plášť, který měl přehozený přes pravou ruku. „Voldemort se zmínil.“

 

„Promiňte,“ vmísil se do rozhovoru pan Granger, „Ale proč jsme zase tady a kdo byla ta ženská, co se nám vloupala do domu?“

 

„Odpověď na druhou otázku zní Bellatrix Lestrangová, Smrtijedka. Do domu se vloupala proto, aby vás zabila.“

 

„Zabila?“

 

„Ano, vzhledem k událostem několika posledních hodin jsme my čtyři,“ gestem ruky naznačil, že myslí je, Hermionu a sebe, „přeskočili na jeho seznamu smrti i pana Pottera, který ještě dnes ráno držel první místo.“

 

 Pan Granger vypadal, že má ještě spoustu otázek, ale Hermiona ho zarazila. „Já vám to za chvíli vysvětlím.“

 

Slova se chopil tentokrát Lupin, ale zarazil se, když se rozhučely plameny v krbu a do místnosti dorazil, evidentně naštvaný, Kingsley Pastorek. Přejel očima přítomné. Když jeho pohled zavadil o Severuse, na okamžik se mu v očích mihla úleva. Pak si všiml Grangerových a zatvářil se překvapeně.

 

„Když už se tak pěkně scházíme, zavolal byste někdo Artura a Minervu, obávám se, že mám i špatné zprávy,“ozval se Severus.

 

Harry se už na nic neptal a  vyrazil ke krbu. Za necelých pět minut dorazila Minerva a krátce po ní i Artur Weasley, kterého z krbu vyrazil nikým nezvaný Moody. Dorazil už s naštvaným výrazem, ale když si všim Severuse, jeho výraz přešel z naštvaného do vzteklého.  Severus to nijak nekomentoval.

 

„Jak jsi dopadl?“ zeptal se ho Kingsley.

 

„Nagini je mrtvý.“

 

„To muselo Voldemorta naštvat,“ poznamenal tiše Lupin.

 

„Myslím že výraz vzteky nepříčetný by situaci vystihl lépe. Nicméně hned vzápětí se uklidnil trojnásobnou vraždou a na zítra, aby si zpravil náladu, naplánoval útok na Bradavice a aby se při tom necítil moc osamělý, pozval si i přátele z Evropy.“

 

Minerva se sesula do křesla. „Kolik jich bude?“

 

„Pokud dorazí všichni, tak přes šest set,“ odpověděl Severus.

 

„Kde proboha sehnal tolik Smrtijedů,“ zeptal se zděšeně Artur Weasley.

 

„Poslední rok a půl se pilně věnoval shánění dalších přívrženců.“

 

„Musím se okamžitě vrátit do školy a evakuovat studenty,“ vzpamatovala se Minerva.

 

„To je dobrý nápad, ale nepoužívej vlak, sledují ho. A jak znám Voldemorta, touhle dobou už bude mít špehy i v okolí Bradavických pozemků.“

 

„Tak jak mám podle tebe dostat studenty ze školy?“

 

„Myslím že tady pan Potter, ti může dát pár rad. Má překvapivé znalosti tajných chodeb v Bradavicích. Jen bych na vašem místě vynechal tu co končí v Chroptící chýši. Pettigrew o ní ví a jsem si jist, že o ní informoval i Voldemorta.“

 

Harry přikývl a obrátil se k McGonagalové. „Půjdu s vámi, paní ředitelko, a ukážu vám, co má Severus na mysli.“

 

„Severusi,“ ozval se Kingsley. „Máš tušení, jaký má Voldemort plán.“

 

„Ne, nějak jsem nestihl se zeptat.“

 

„Kecy. Jen si kreje záda,“ ozvalo se od Moodyho. Všichni, kromě manželů Grangerových, po něm hodili vzteklý pohled.

 

„Kdyby se všichni drželi plánu, mohl jsem se zeptat,“ usadil ho Snape. „Ale vzhledem k tomu, že se tvá snaha mě prozradit konečně dočkala úspěchu, tak se tam vrátit nemůžu.“

 

„Nemůžeš nebo nechceš?“ zeptal se Moody jedovatě.

 

„Obávám se, že neplánuji v nejbližší době spáchat sebevraždu,“ odbyl ho Snape.

 

„Úspěšně prozradil?“ zeptala se Minerva a klouzala pohledem z jednoho muže na druhého.

 

„Moody,“ pronesl Pastorek znechuceně, „jednal na vlastní pěst a se skupinkou bystrozorů Voldemorta napadl. Nemohli jsme je v tom nechat a museli zasáhnout. Voldemortovi došlo, že tam na něj čekáme a urychleně se i se svými lidmi vzdálil.“

 

Minerva Moodymu věnovala znechucený pohled, než se otočila na Severuse. „Měl jsi problémy, když se Voldemort vrátil?“

 

„Vrátit se o minutu dřív, tak jsem po smrti,“ odpověděl Severus upřímně.

 

„Žádná škoda,“ zavrčel Moody.

 

„Na tohle nemám náladu. Pojďte Minervo, půjdeme vymyslet nějaký evakuační plán,“ kapituloval Severus, musel se odtud dostat dřív, než mu ujedou nervy a toho chlapa rozmázne po zdi.

 

„Vyhnout se problémům, na to si měl vždycky talent,“ poznamenal jedovatě Moody a v Severusovi začala vřít krev.

 

„O co ti jde?“ zeptal se na rovinu Moodyho.

 

„Vidět tě mrtvýho,“ odpověděl Moody upřímně.

 

„Fajn,“ vzdal to Severus. „Když už jsme se tedy po dvaceti letech dopracovali k jádru problému, jak ho vyřešíme? Dáme si souboj, nebo mi pošleš smrtící kletbu do zad?“ 

 

„Nejsem Smrtijed,“ odradil se bystrozor dotčeně.

 

„Ne, to opravdu nejsi. Většina z nich má alespoň nějaké zásady.“

 

„Jak si dovoluješ mě srovnávat s lidmi jako Lestrangová nebo Avery ty jeden zrádnej hajzle,“ vyjel na něj Moody.

 

„Nech si laskavě ta kázání o morálce. Pokud mě paměť neklame, skládají bystrozoři před nástupem do funkce přísahu. Myslím že její závěrečná část zní: Budu bránit spravedlnost a bdít nad dodržováním zákonů všemi svými silami a všemi prostředky, které mi zákon dává. Zákon Moody.“

 

„Bránil jsem spravedlnost.“

 

Snape už toho měl po krk. „Jistě, ty si dokážeš omluvit všechno. Co kdybychom to ukončili jednou provždy?“ zeptal se. „Už mě unavuje krýt si před tebou věčně záda.“

 

„Jak je libo. EXPELLIARMUS!“ křikl Moody.

 

Severus strhl za sebe Minervu, která v okamžiku útoku stála těsně vedle něj. Bez nejmenších problémů kletbu odrazil a okamžitě přešel do protiútoku. Na rozdíl od Moodyho kouzlil neverbálně. Hermioně se jen občas povedlo poznat kouzlo, které použil. Moody je všechny s většími či menšími problémy odrazil. Jedna z odražených kleteb zamířila k místu, kde stála Hermiona s Harrym. Oba se rychle přikrčili. Kletba roztříštila vázu na stolku za nimi. Nikdo z přítomných si nemohl nevšimnout, že Severus používá převážně jen obranné kletby. Moody po něm pro změnu vrhal vše, co ho zrovna napadlo. Když použil avadu, Harrymu došla trpělivost.

 

„Hermiono. Umíš vykouzlit plošný štít?“ zeptal se a jeho hlas zněl nezvykle chladně.

 

Pouze přikývla. Narovnala se. Několika rychlými kroky došlo skoro do středu místnosti. Moodyho kletba prolétla jen několik palců od její hlavy. „PROTEGO PLANUM!“

 

Severus štít okamžitě poznal a přestal kouzlit. Moodyho málem srazila jeho vlastní odražená kletba.

 

Harry si odkašlal aby tak upoutal pozornost obou soupeřů. Kingsley, Minerva, Artur a Lupin se poněkud otřeseně připojili k Harrymu.  

 

„Může mi někdo z vás vysvětlit, proč se můj dům změnil v bitevní pole?“ zeptal se chladně a probodával přitom Moodyho pohledem.

 

„Jděte k čertu Pottre,“ zavrčel Moody. „Nic vám do toho není.“

 

„Jsi si tím tak jistý Moody. Jsi si jistý, že nemají právo vědět, co jsi zač?“ zeptal se Severus a přes veškeré emoce, které s ním zmítaly, zněl jeho hlas klidně.

 

„Já to vysvětlím,“ přeťala tíživé ticho Minerva. Severus se na ni překvapeně otočil. „Brumbál mi o tom řekl,“ vysvětlila mu.

 

„Než byl Voldemort poprvé poražen, Albus už nějakou dobu tušil, že brzy padne. Nechtěl, aby šel Severus ke dnu spolu s ním. Asi tři týdny před jeho pádem poslal Severuse do Irska. Oficiálně na studijní pobyt. Lupin jel na Brumbálovu žádost s ním, aby na něj dohlédl. Dva dny před Voldemortovým pádem zaútočila skupinka Smrtijedů na Pošukův dům. Alastor nebyl doma, ale jeho žena ano. Útok nepřežila. Týden poté se Severus vrátil z Irska. Brumbál ho za použití veritaséra vyslechl, jestli o útoku něco věděl. Nevěděl. Řekl to i Alastorovi, ale ten mu nevěřil. Dal Severuse zatknout jako Smrtijeda. Bystrozoři s ním nejednali zrovna jemně. Nakonec si ho k výslechu vzal Moody. Nevim přesně, co se tam stalo, ale když se Albus dozvěděl o Severusově zatčení, vyrazil na Ministerstvo. Vrátil se asi za dvě hodiny. Byl naštvaný, tak naštvaného jsem ho nikdy předtím neviděla. Nevrátil se sám. Přivezl s sebou Severuse. Byl v bezvědomí a v opravdu strašném stavu. Strávil na ošetřovně tři týdny, než se vůbec probral. Popy nebyla zpočátku ani schopná říct, jestli přežije. Vše následkem opakovaného použití kletby cruciatus.“

 

 Celou dobu co mluvila ji nikdo z přítomných nepřerušil. Severus s Moodym se navzájem probodávali nenávistnými pohledy.

 

„Je to pravda?“ zeptal se nakonec šokovaný Kingsley.

 

„Ten bastard si to zasloužil,“ zavrčel Moody. „Nic bych mu neudělal, kdyby mi řekl jména těch Smrtijedů co umučili mojí ženu!“

 

„Nemohl ti říct něco, co nevěděl,“ vložil se do toho Remus.

 

Severus se k němu otočil. „Snažíš se zbytečně. V tomhle bludném kruhu jsme už víc než dvacet let. Je mi líto, ale už mě vážně unavuje čekat, odkud se zase pokusí dostat se mi do zad. Myslím, že je načase to konečně uzavřít.“

 

„Co třeba souboj, myslím že zadní dvorek je pro to ideální, obývací pokoj pana Pottera zůstane netknutý,“ chopil se Moody příležitosti.

 

„Výborně. Až po vás, pane,“ pronesl Snape ledovým tónem a pokynul Moodymu ke dveřím. Když Moody odešel, vrhl rychlý pohled na Hermionu. Ta mu poslala myšlenku.  Nandej mu to! a hned vzápětí druhou: Buď opatrný. Přikývl a vyrazil za Moodym.

 

Kingsley se s povzdechem vydal za nimi. „Pokusím se na ně dohlídnout, aby se navzájem nezabili.“

 

„Hodně štěstí,“ poznamenal ponuře Harry.

 

Nastalého ticha využil pan Granger. „Můžeš nám už konečně vysvětlit, co se děje?“

 

„Chcete normální nebo zkrácenou verzi?“

 

„Pravdivou a úplnou verzi, pokud možno.“

 

„Dobře. Pamatujete si, co jsem vám zhruba před rokem a půl říkala a Voldemortovi? Ano? Výborně. Voldemort strávil poslední dva roky tím, že rozšiřoval řady svých stoupenců, sem tam někoho zavraždil nebo umučil. Myslím že některé ty vraždy se dostaly i do normálních sdělovacích prostředků, jako domy, které se zničehonic zhroutily, nebo shořely zeleným plamenem a tak dál.“

 

„Ano, něco takového v novinách skutečně bylo.“

 

„Nemohli jsme ho zastavit, protože si už před víc jak dvaceti lety udělal šest viteálů. To jsou magické artefakty, které, když umřeš, ti dovolí vstát z mrtvých. Dokud měl byť jediný, nemělo cenu snažit se ho zabít, protože by se nejpozději do týdne vrátil. Během toho roku a půl, co jsem byla pryč, se Harrymu a Ronovi povedlo najít a zničit dva viteály. V pořadí čtvrtý a pátý. První tři byly zničeny ještě za Brumbálova života. Dnes dopoledne zničil Severus poslední viteál. Voldemorta to z pochopitelných důvodů naštvalo. Chce zabít Severuse a mě a kvůli mně taky vás. Nerad dělá věci polovičatě. A jako trest za zničení viteálů hodlá zítra napadnout Bradavice.“

 

Pan Granger už už otvíral pusu na další otázku, když uvnitř hlavy uslyšel Hermionin hlas: A než se zeptáš, co mám společného se Severusem, tak to vyřešíme později a pokud možno bez publika. Prosím.

 

Podle otcova výrazu poznala, že jemu už nic vysvětlovat nebude muset. Pan Granger měl vždy velmi dobrý úsudek. Logické myšlení zdědila Hermiona právě po něm. Hermionin náznak mu stačil, aby si domyslel zbytek.

 

***

 

Moody se namáhavě sbíral z hromady listí, kam ho odhodila Severusova kletba. Snažil se najít svou hůlku ale marně. Otočil se ke svému protivníkovi. Pomalu se k němu blížil. Jeho hůlku ve své ruce. Chtě nechtě musel přiznat, že jeho soupeř vypadá impozantně. Téměř mohl vidět auru moci, kterou kolem  sebe šířil. Poprvé za dvacet let měl Moody strach. Severus se k němu blíži pomalu. Krok po kroku. Moody se pokusil vstát, ale jeho dřevěná noha uklouzla po mokrém listí a on spadl na zem přímo k Severusovým nohám.

 

„Na co čekáš?“ zavrčel na něj. „Zabij mě. To přece chceš.“

 

Kingsley vykročil směrem k nim. Severus ho gestem ruky zarazil. Kingsley ho ke svému vlastnímu překvapení uposlechl.  Severus se sklonil k Moodymu.

 

„Co po mě chceš?“ zeptal se potichu. „Pořád toužíš po těch jménech? Pořád toužíš po pomstě? Co když ti je dám? Co pak? Umučíš je cruciatem, jako jsi chtěl umučit mě? Nebo je umlátíš holí?“ Chytil Moodyho za límec kabátu a přitáhl si jeho obličej blíž ke svému. „Odpověz mi. Co uděláš?“ zasyčel na něj.

 

Moody nevydržel jeho pohled a odvrátil oči.  Najednou Severusovi připadal starý a zlomený. Obávaný Bystrozor, který se ho před několika minutami pokusil zabít byl pryč. „Potřebuju vědět, kdo ji zabil. Potřebuju vědět kdo zabil mojí Sam, mojí Smantu. Potřebuju to vědět.“

 

„Proč?“ nedal se odbýt Severus. „Pro pomstu?“

 

„Ne! Pomstít se nechci už dávno. Chci mít klid. Chci zase jednou spát, aniž by se mi zdálo o její smrti. To ty nemůžeš pochopit. Neumíš milovat.“ Poslední větu téměř šeptal.

 

„Mýlíš se. Ve všem. Vím, co znamená milovat a vím, že takhle klidu nedojdeš. Zkusil jsem to,“ odpověděl mu Snape téměř šeptem. Pustil jeho límec. Zvedl se země a vyrazil směrem k domu. Po několika krocích se zastavil. Vrátil se zpět k Moodymu a přes jeho zjevné protesty mu pomohl na nohy. Ačkoli stál tak blízko, že by případnou kletbu neměl naději včas odklonit, natáhl k němu ruku s jeho hůlkou. Moody si ji s krátkým zaváháním vzal.  Severus znovu vyrazil k domu. U Kingsleyho se zarazil.

 

„Před několika týdny jsem na ošetřovně dával dohromady Averyho. V horečce mluvil ze spaní. Mluvil o noci před dvaceti lety, kdy on, jeho společník a dva noví Smrtijedi měli za úkol zabít Bystrozora. Nenašli ho a tak místo něj zabili jeho ženu. Avery zemřel před několika hodinami, jeden z těch mladíků spáchal sebevraždu v Azkabanu a ten druhý zemřel před půl rokem, při jednom z ministerských zátahů na Smrtijedy. Nemůžu ti říct, kdo byl ten čtvrtý. Ne teď. Pokud se oba dožijeme Voldemortova pádu, zeptej se znovu a já odpovím.“

 

***

 

Možnému pokračování rozhovoru mezi otcem a dcerou zabránil Severusův návrat. Na tváři mu přibyla rudá jizva. Hermioně okamžitě připomněl Joffreyho Peyracka z Angeliky. Jako holka tenhle film milovala.

 

„Nandej mu to?“ zeptal se myšlenkou.

 

„Mám tě raději živého a v jednom kuse.“

 

„Herm?“

 

Naštěstí Hermionu zachránil pan Weasley.

 

„Skoro se bojím zeptat. Co Alastor?“

 

„Žije,“ ozval se od dveří nevrlý hlas. Moody mrsknul po Severusovi vražedným pohledem a sesul se do křesla.

 

„Takže, jak vymyslíme bitevní plán na zítřek?“ přerušila je Hermiona.

 

„To půjde těžko, když nemáme tušení, co Voldemort plánuje,“ ozval se sklesle pan Weasley.

 

„S tím bych si nedělal starosti,“ řekl tiše Severus. „Při takhle velké akci si všechny informace nemůže nechat pro sebe a ostatním to říct až na poslední chvíli.“

 

„S kým se o plány podělí? S Averym?“ zeptal se Artur.

 

„Averyho dnes dopoledne zabil. Jsem si skoro jist, že informace o zítřejším útoku budou mít Malfoy a Bellatrix. Vzhledem k tomu, že Malfoy tráví všechen čas buď u Voldemorta nebo na Malfoy Mannor, nepřipadá v úvahu, že bychom ho mohli vyslechnout.“

 

„Proč ne?“ zeptal se Moody.

 

„Nejsem sebevrah, abych se pokoušel projít obranými kouzly na Malfoy Mannor.“

 

„Takže zbývá Bellatrix,“ podotkl Kingsley.

 

„S tou bude taky problém. Rozhodně se o informace nepodělí dobrovolně.“

 

„Ty s tim naděláš, Snape,“ zavrčel Moody. „Pár cruciatů a bude zpívat jak profesionální zpěvačka.“

 

Všichni v místnosti se otřásli. Tedy všichni až na Grangerovi, kteří nevěděli, co cruciatus je a tak jim nedošel význam Moodyho slov.

 

„Skvělý plán, jen má dva drobné háčky,“ upozornil ho Severus.

 

„A jaký?“

 

„Zaprvé strávila čtrnáct let v Azkabanu a deset ve Voldemortově blízkosti, vážně si myslíš, že ji zlomí pár cruciatů? To by fungovalo, jen pokud bys měl pár týdnů na systematické mučení, a to je druhý háček. Něco takového bych ti nedovolil.“

 

„Fajn. Tak co navrhuješ.“

 

„Naštěstí máme k dispozici i humánnější prostředky, jako například veritasérum.“

 

„Veritasérum?“ zeptal se pan Granger.

 

„Sérum pravdy,“ vysvětlil mu Severus. „Působí pár hodin a osoba, na kterou je použito, během té doby nedokáže lhát, ani zatajovat informace.“

 

„To by mohlo fungovat,“ ozval se Kingsley. „Ale jak ji přinutíme ho vypít?“

 

„To bude práce tady pro Moodyho. Na kletby, které se nepromíjejí, měl vždy talent. Doufám že imperius ovládá stejně dobře jako cruciatus.“

 

Pak se otočil k Harrymu.

 

„Pane Pottere, nezajdeme na přátelskou návštěvu?“
Žádné komentáře
 
Nobody can escape his destiny.