Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Kde je pravda?

Kapitola 12

„Dostali jste jednoduchý úkol a neuspěli,“ vrčel Voldemort. Otočil se k postavě v kápi. „Severusi. Víš co máš dělat.“

„Ano, pane,“ odpověděla postava. „Crucio!“ Zbytek už Hermiona vnímala jen jako sled nepředstavitelných hrůz. Uprostřed kruhu smrtujedů se bolestí svíjeli dva lidé. Muž a žena. Opodál klečelo a plakalo dítě……..

 

„Né!!!“ probudil ji vlastní výkřik. Prudce se posadila. Do něčeho narazila, nebo spíš do někoho. Na kraji její postele seděl Snape a tvářil se ustaraně.

 

„Jste v pořádku?“

 

„Jo, jsem, byla to jen obyčejná noční můra. Velmi realistická noční můra,“ snažila se sebe samu přesvědčit Hermiona.

 

„Asi vás zklamu, ale tohle byla stěží obyčejná noční můra. Už půl hodiny se vás marně snažím probudit. O čem se vám zdálo?“

 

„O vás,“ odpověděla neochotně.

 

Snape se na ní tázavě podíval.

 

Hermiona si povzdechla.

 

„Bylo to setkání Smrtijedů a vy jste….er….. jste…..hm…. Asi bude jednodušší, když se podíváte sám,“ vzdala to nakonec.

 

Snape ji několik okamžiků mlčky pozoroval.

 

„Projevujete mi nezvykle mnoho důvěry, slečno Grangerová.“

 

Hermiona po něm šlehla pohledem. To je ale blbec.

 

Snape její nevyřčenou myšlenku zachytil, ale usoudil, že upozornit na to Hermionu, nebude ten nejlepší nápad.

 

„Pane profesore, pokud bych vám nedůvěřovala, opravdu si myslíte, že bych byla ještě tady. Zvlášť po tom, co jste uvolnil zaklínadla z krbu?“

 

Snape se zamračil.

 

„Co jsem chtěl říct, i když to evidentně vyznělo úplně jinak, je, že mě vaše důvěra překvapuje a …ehm… těší.“ Odmlčel se. „Můžeme se vrátit k tomu snu?“ Bylo zřejmé, že směr, kterým se jejich konverzace pomalu začínala ubírat, mu byl značně nepříjemný.

 

Přikývla a pustila ho do své mysli. Zahlédla jen začátek snu a pak Snape znenadání přestal.

 

„Čím ten sen končil?“

 

Překvapeně se na něj podívala.

 

„Prosím?“

 

„Co se v tom snu stalo jako poslední?!“

 

Hermiona nebyla schopná odpovědět nahlas. Poslala mu myšlenku. Severusi, zbav se toho dítěte. Tón hlasu dával jasně najevo, co si pod tím Voldemort představuje. Severus zbledl jako stěna. Nebyl schopen promluvit. Hermiona se silou vůle snažila netřást hrůzou. Nakonec se odhodlala na Severuse podívat. Snape v jejích očích vyčetl nevyřčenou otázku.

 

„Ptejte se.“

 

„To … ono se to ….“

 

„Ano. Skutečně se to stalo. Je to setkání Smrtijedů asi měsíc před Brumbálovou smrtí. Voldemort se rozhodl otestovat moji loajalitu.“

 

Teď už se Hermiona nekontrolovatelně roztřásla. „To….to …“

 

„To dítě?“ pokusil se Snape.

 

Hermiona se už jenom netřásla. Vypadala, jako by se měla každou chvílí sesypat. Snape si k ní přisedl blíž.

 

„Nic se mu nestalo,“ odpověděl tiše.

 

„NIC NESTALO!!!!!! UMUČIL JSTE MU PŘED OČIMA RODIČE A NIC SE MU NESTALO!!!!!!!!!!!!!JAK DOKÁŽETE ŽÍT SÁM SE SEBOU?!!!! JAK MŮŽETE BÝT TAK SOBECKÝ BEZCITNÝ HAJZL!!!“ ječela na něj Hermiona. Severus se ji nepokoušel zarazit. Počkal, až se trochu uklidní. Hermiona utichla a zprudka oddechovala. Začalo jí docházet, co mu vlastně řekla.  Zrudla jako pivoňka.

 

„Já…ehm…“

 

„Ne neomlouvejte se!“ zastavil ji Snape rázně. Hermiona se na něj vyděšeně podívala. Došlo mu, že je vyděšená z toho co viděla vesnu, z toho, co si vzájemně řekli a v neposlední řadě z něj. Vlastně se teď momentálně třásla strachy z něj. Opatrně jí položil ruku na rameno. Druhou rukou ji chytil za bradu a přiměl ji podívat se mu do očí.

 

„Nemáte se za co omlouvat. Pokud byste druhou část svého ehm proslovu dala do první osoby, vystihla byste přesně mé pocity po každém tom mizerném setkání.“

 

Čekal od Hermiony další výbuch vzteku, ale její reakce ho naprosto ohromila. Místo, aby pokračovala v kázání na téma, jak může žít sám se sebou, ho objala. Sykl bolestí. Jeho zraněním se to moc nelíbilo. Hermiona si uvědomila, že mu způsobila bolest a chtěla se opatrně odtáhnout, ale nedovolil jí to. Jemně ji objal. Hermiona sebou překvapeně cukla, ale pak si znovu opřela tvář o jeho hruď. Opět ho objala a dávala si pozor, aby mu nezpůsobila další bolest. Její ramena se otřásala vzlyky. Hermiona, přitisknutá ke Snapově hrudi, přemýšlela o té hrůze, kterou právě viděla. Věděla, jak setkání Smrtijedů vypadají a co se tam děje, tedy až do dnešní noci si myslela, že to ví, ale skutečnost byla mnohem horší, než její nejhorší představy. Byla tu už dost dlouho a viděla Severuse po návratu z těch setkání tolikrát, aby věděla, jak moc se mu to hnusí, jak moc se hnusí sám sobě za to, co musí dělat. Co ho Brumbál přiměl dělat.Věděla už dříve, že Severus svou službu Brumbálovi a později Řádu bere jako pokání za své dřívější chyby, ale nikdo, snad ani Voldemort, by si takové pokání nezasloužil. Ne. Nechce na to myslet.

 

Slyšela pravidelný tlukot jeho srdce, který ji zvláštním způsobem uklidňoval. Přesto trvalo dlouho, než se vzpamatovala natolik, aby si uvědomila, že brečí Snapovi na rameni. Pokusila se od něj odtáhnout. Nebránil jí. Jen ji s ustaraným pohledem sledoval.

 

„Už jsem v pořádku,“ odpověděla na jeho němou otázku. „Já… omlouvám se, neměla jsem na vás křičet, a už vůbec jsem neměla právo vám říct ty….to… no..“

 

Snape si kousek odsedl, aby se mohl opřít zády o sloupek postele. Viděl, jak se Hermiona trápí s tím, co se snaží říct. Nepomohl jí. Z nějakého důvodu pro něj bylo důležité slyšet, za co se mu omlouvá.

 

„…za to jak jsem vám nadávala,“ povedlo se Hermioně konečně ze sebe vysoukat.

 

Snape si ji zkoumavě prohlížel.

 

„Myslím, že mě dnes nepřestanete překvapovat. Většina lidí by se mně po tom co viděla pokusila zabít nebo alespoň proklet a vy se mi omlouváte. Omluvy nejsou zapotřebí. Opravdu ne. Ne neurazila jste mě ani se mě nedotkla, pokud by se tak stalo, jsem si jist, že by jste to poznala.“

 

Hermiona si úlevně povzdechla.

 

„Já musím se zeptat. Proč?“

 

„Tohle je cena za informace, Hermiono, cena za Voldemortovu důvěru,“ odpověděl velmi tiše.

 

Hermiona na jeho odpověď nereagovala.

 

„Jestli máte další otázky, tak se ptejte. To nejhorší, co se stane je, že vám odmítnu odpovědět. Celý můj život se skládá z podobných hrůz. Vidět jednu, je jako vidět všechny. Teď už je zbytečné před vámi cokoli tajit, tak se ptejte.“

 

Hermionin dotaz ho opět dokonale překvapil.

 

„Proč se mi zdálo zrovna tohle?“

 

„Asi vás zklamu, na tuhle otázku nemám odpověď. Nevím, proč se vám zdálo o události, která je pravdivá, ale kterou jste nezažila, ani o ní nevěděla.“

 

Hermiona jen pokývala hlavou a mlčela.

 

„Hermiono, žádné další otázky?“

 

„Ne.“

 

Chvíli oba mlčeli.

 

„Hermiono, v obýváku jsem našel svůj hábit, ale ne masku.“

 

Hermiona se zachvěla. „Zkusil jste přivolávací kouzlo?“ řekla jedovatě.

 

„Na masku nefunguje,“ odpověděl klidně.

 

„Tak se koukněte pod nábytek sakra. Nevim kde je. Měla jsem důležitější věci na práci než se starat o tu ….“ Hlas se jí zadrhl.

 

„Hermiono, je to jen maska. Nic víc.“

 

„Ne, není. To je jako kdybyste tvrdil, že Znamení zla je jen tetování.“

 

„To my vysvětlete,“ vyzval ji.

 

„Tetování?“

 

„Ne. Vím, co je to tetování, ale není mi jasné, jak to myslíte s tou maskou,“ vysvětlil jí klidně.

 

Hermiona si povzdechla. „Dobře, ale pokuste se, nebrat si to osobně.“

 

„Hermiono, nikdy jsem se nikomu nemstil za jeho názor, ať byl jakýkoli, pokud mi ho řekl mezi čtyřma očima. Na veřejnosti od lidí vyžaduji respekt. A nezáleží na tom, jestli se jedná o studenty, kolegy nebo kohokoli jiného. Mezi čtyřma očima mi můžou říct cokoli, aniž bych je zato jakkoli trestal. Takže, až si příště budete myslet, že jsem blbec a budeme sami, tak to klidně řekněte nahlas. Já to snesu.“

 

Hermiona byla červená jak rak.

 

„Omlouvám se.“

 

„Pokud se budete omlouvat pokaždé, když něco řeknete, nedostaneme se v konverzaci moc daleko.“

 

„Omlouv…“

 

Snape jen obrátil oči v sloup a Hermiona raději zmlkla.

 

„Pořád  jste mi nevysvětlila to s tou maskou,“ upozornil ji.

 

Hermiona si na posteli poposedla a opřela se o pelest čelem ke Snapovi. Přemýšlela jak začít.

 

„Když jsem vás v noci našla na zemi v obýváku, bylo mi jasné, že jste to vy. Ležel jste ne boku zády ke mně. Já … otočila jsem vás na záda a … a …uviděla tu masku. Já ucukla jsem od vás. Ta maska mi připomněla Ministerstvo, útok na Bradavice, smrt Brumbála, prostě všechny ty situace se Smrtijedy. Udělalo se mi strašně zle. Věděla jsem, že jste to vy, ale s tou maskou jako byste nebyl. Neviděla jsem vás, ale jen Smrtijeda, vraha.“ Podívala se na Snapa, jako by se chtěla ujistit, že se nezlobí. Kývnutím hlavy ji vyzval, aby pokračovala. „Já vím, že to zní hnusně a taky pitomě, ale přinutit sebe samu se vás znovu dotknout bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělala. I rozhodnou se jít za Voldemortem proti tomu bylo snadné. Nějak se mi povedlo sebrat se natolik, abych vám ji sundala. Okamžitě jsem ji zahodila. Myslim, že skončila pod gaučem. Když tam nebyla ta maska, už tam neležel Smrtijed, ale Severus Snape a já přestala mít jakékoli potíže s tím, se vás dotknout. Já vím, že jsem pitomá, když mě tak rozhodila maska, ale takhle to je. Omlouvám se.“

 

„Hermiono, za své pocity a názory se mi omlouvat opravdu nemusíte. Nejste jediná v kom smrtijedská maska  nebo třeba Znamení zla vyvolává podobné pocity. Já to chápu, jen jsem netušil, jak moc ty pocity mohou být silné. Samozřejmě se pokusím vás dalšího kontaktu s mojí maskou ušetřit, ale slíbit vám to nemohu.“

 

„Mimochodem, nevadí vám, že vás oslovuji, Hermiono, a ne, slečno Grangerová?“

 

„Ne, pane profesore.“

 

„Profesor nejsem už dávno.“

 

„No, pro mě se toho moc nezměnilo nemyslíte, pane?“

 

„Co si myslím já je, že když já smím oslovovat křestním jménem vás, měla byste mít stejnou výsadu i vy.“

 

Hermiona na něj překvapeně zírala, až zapomněla zavřít pusu. Rychle tento nedostatek napravila. „Jste si jistý?“

 

„Naprosto.“

 

„Dobře, budu vás oslovovat  křestním jménem pane profe .. ehm chci říct Severusi.“

 

„Zajímavé, minulý týden vám to takové problémy nedělalo.“

 

Hermiona zaúpěla. „Vy jste mě slyšel, když jste byl v bezvědomí,“ ptala se zděšeně.

 

„Občas.“
Žádné komentáře
 
Nobody can escape his destiny.