Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Jak končí hrdinové

Kapitola osmá - Pomoc od kouzelníka

Kapitolu jsem přehrála za verzi, která prošla beta-readem, které ho se ujala Mary Beth. Tímto jí moc děkuju.

 

Uplynuly už tři týdny ode dne, kdy Hermionu pustili z nemocnice domů a Helen Grangerová se na to dál nedokázala dívat. Hermiona stále ještě chodila o holích. Rehabilitace, na které třikrát týdně docházela, jí sice pomalu ale jistě pomáhaly zase normálně chodit a podle lékařů byla jinak zcela v pořádku, ačkoli se je během jejího komatu snažili utěšovat tím, že by bylo možná lepší, kdyby se už neprobudila, protože potom, čím si prošla, by nemusela být normální. No, měli pravdu, nebyla, ale jinak, než předpokládali. Hermiona byla mnohem zamlklejší a vážnější, než jak si ji pamatovali. Málem ji nepoznávali.

Kingsley ji sice navštívil den po jejím propuštění a přinesl jí její hůlku, ale ona ji po jeho odchodu zavřela do šuplíku v pokoji a od té doby na ni nesáhla. Dříve ji neskutečně bavilo zkoušet si kouzla a přesvědčovat rodiče praktickými ukázkami, že i kouzla se mohou hodit, zvlášť když vytřou podlahu místo vás. Ale teď, ačkoli ji o to nikdo nežádal, stála v kuchyni u stolu a krájela zeleninu na salát. Dříve se kuchyni na kilometry vyhýbala. Krom toho, od svého návratu z nemocnice se nedotkla jediné knihy. Předtím byla takřka nepřetržitě  zahrabaná v těch svých lexikonech, přehledech magie a kronikách, ale teď na ně jen sedal prach, stejně jako těch šest let, co byla v nemocnici. Pokud se nepokoušela chodit na procházky, seděla v křesle a - Helen nenapadal vhodnější výraz - zírala do blba. Když byla v takovém stavu a někdo na ni promluvil, často to ani nezaregistrovala. Jako by byla duchem někde úplně jinde a nejspíš i úplně jindy.  Helen se s povzdechem podívala na svého muže a pak kývla hlavou ke krbu. Pochopil. Chtěla požádat o pomoc některého z těch kouzelníků, s nimiž se Hermiona znala. Na okamžik se zamyslel a přikývl.

Hned po obědě si Helen vzala kabát a s tím, že si musí něco zařídit, zamířila do centra Londýna. Pár minut postávala u omšelé telefonní budky, než do ní odhodlaně vstoupila a vytočila známou kombinaci.

Objevila se u vrátnice na ministerstvu kouzel. Byla tu teprve podruhé a ještě si nestačila zvyknout, jak bizardně to tu vypadá.

„Vaši hůlku prosím,“ vytrhl ji ze zamyšlení postarší kouzelník ve vrátnici. Rychle se vzpamatovala.

„Nemám hůlku, nejsem kouzelník,“ odpověděla s lehkým úsměvem. Kouzelník na ni chvíli hleděl s otevřenou pusou. Pak se opanoval.

„Smím vědět, koho hledáte?“ zvítězilo jeho profesionální já.

„Jdu za panem Pastorkem.“

„Myslíte ministra kouzel?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Pokud se jmenuje Kingsley Pastorek, tak ano.“ Vrátný na okamžik vypadal, že zavolá do nejbližšího blázince, ale nakonec nabral hrst nějakého prášku a vhodil ji do krbu. Jakmile plameny zezelenaly, strčil do krbu hlavu a chvíli s někým mluvil. Pak se s ještě překvapenějším výrazem obrátil na paní Grangerovou.

„Jistě, omlouvám se. Prosím tudy do haly. Počkejte prosím u kašny, nemůžete ji minout, někdo si vás tam vyzvedne.“

„Děkuji,“ věnovala mu poněkud strojený úsměv a vyrazila naznačeným směrem. Kašnu skutečně nešlo minout. Jakmile zašla za roh, zaslechla nezaměnitelný zvuk padající vody a uviděla ohromnou kašnu. Tedy spíše jí to připomnělo bazén, do něhož někdo umístil sochy kentaurů a trysky s vodou. Byla obrovská. „Helen?“ ozval se za ní známý hlas.

„Dobrý den, Kingsley,“ pozdravila. I když by jí to ještě před pár lety připadalo neuvěřitelné, po Hermionině zranění se s Perrym s tímhle kouzelníkem spřátelili a přáteli zůstali. A ačkoli Perry byl vůči kouzlům stále poněkud rezervovaný, ona už si na ně zvykla.

„Stalo se něco?“

„Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji pomoc. Já …my už si s Hermionou nevíme rady,“ povzdechla si nakonec.

„Obávám se Helen, že jste nepřišla za tím správným člověkem, ale něco vám poradím. Promluvíme si u mě nebo byste šla radši někam ven?“

Helen vrhla toužebný pohled po vrátnici a pak se otočila po Kingsleym.

„Žádné obludy, bubáci ani knihy se vzteklinou?“ zeptala se.

Kingsley se usmál. Ona a Perry strávili nějakou dobu na ústředí, kde Helen získala nepříliš příjemné zkušenosti s Klofanem, který jí vyděsil k smrti jen tím, že se probudil a podíval na ni, s vílenkami, které se na ni vysypaly ze záclony, kterou pomáhala paní Weasleyové sundat, s bubákem, který z ničeho nic vylezl ze skříně a změnil se v náhrobní kámen se jménem Hermiona Jeane Grangerová, a s Obludným obludáriem, které na ni vypadlo z knihovny a ošklivě ji pokousalo na ruce.

„Jen jeden domácí skřítek, který zastává funkci sekretářky a uklízečky v jednom.“

„Skřítek? To je to malé okaté s plandavýma ušima?“ zeptala se pro jistotu.

 

*

 

Severus mířil do kavárny na Příčné a vztekle skřípal zuby. Dnes ráno mu Kingsley oznámil, že mu tam s někým sjednal schůzku, a ať si ho nežádá, jestli tam nedorazí. A ještě se ani neobtěžoval mu sdělit, s kým se tu má setkat. Když dorazil na roh, zadíval se na předzahrádku. Nikoho z těch lidí v životě neviděl. Prohlédl si je znovu a pozorněji. Jedna z žen mu byla vzdáleně povědomá, ale nedokázal ji zařadit. Pak ta žena zvláštním způsobem pohodila hlavou a jemu se rozbřesklo. Grangerová. Musela to být matka Hermiony. Zahlédl ji jednou u Munga. Náhodně se potkali na chodbě. Zrovna šel za Hermionou, ale když viděl vcházet do pokoje je, rozmyslel si to. Pak už ji nikdy nespatřil.

Tohle mi ještě chybělo, povzdechl si a vyrazil jejím směrem.

„Předpokládám, že tu čekáte na mě,“ ozvalo se za ní, až nadskočila leknutím. Pořád přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad, souhlasit s Kingsleyho návrhem, ale teď už couvnout nemohla. Vstala a otočila se.

„Vy budete pan Snape, předpokládám. Helen Grangerová,“ představila se a podala mu ruku.

„Severus Snape,“ řekl a potřásl jí rukou.

„Neposadíte se?“

„Děkuji.“ Zaujal místo naproti ní. U servírky si objednal sodovku a čekal, co z paní Grangerové vypadne. Konec konců, tohle setkání byl její nápad. Zatím ten čas využil, aby si ji prohlédl. Hermiona byla evidentně drobná po ní a zdědila i její velké hnědé oči, ale vlasy, jak si všiml, zdědila po svém otci. Helen měla rovné, tmavě hnědé vlasy po ramena.

Helen si ho z druhé strany prohlížela neméně pozorně. Věděla o něm, že učil lektvary a obranu proti černé magii, ačkoli neměla tak docela ponětí o tom, co si pod tím má představit. Byl to bývalý Smrtijed, údajný milenec její dcery, současný ředitel Bradavic a jak jí Kingsley varoval, asi nejmocnější žijící kouzelník v Británii. Když si ho prohlížela, docela chápala, proč se ho studenti bojí. Byl vysoký, štíhlý a nosil ten, podle jejího názoru nemožný, kouzelnický hábit, který ho dělal ještě větším, než ve skutečnosti byl. Pak si uvědomila, že na něj dost neomaleně zírá.

„Děkuji, že jste přišel.“

„Proč jste se se mnou chtěla setkat?“

„Je to složitější, ale dalo by se říci, že kvůli Hermioně.“ Severus zpozorněl.

„Je v pořádku?“ zeptal se dřív, než se stihl zarazit.

„Jak se to vezme. Já… asi bych měla začít od začátku. Já... četla jsem protokol k Bradavickému procesu, takže jsem si udělala určitý obrázek o tom, jak to tam ten poslední rok vypadalo. Kingsley mi řekl i něco o tom, jak byla Hermiona zraněná. Vím, že jste za ní chodil do nemocnice a i to, že jste otravoval personál tak dlouho, až vám začali podávat informace o jejím stavu, i když to bylo proti předpisům. Vím, že jste za ní byl i potom, co se probrala a celkem dlouho jste spolu mluvili. Do té doby byla Hermiona... já nevím, mimo? Ale po tom rozhovoru byla, nevím jak to popsat, prostě byla nejblíž té Hermioně, která odjela do posledního ročníku. Bohužel tam pár dní na to přišel ten její bývalý kluk a… prostě se to všechno zkazilo. Netuším, co si řekli, ale od té doby to jde s Hermionou od desíti k pěti. Už je zase mimo. Většinu času jen tak sedí, kouká do prázdna a je duchem nepřítomná. Už je doma skoro dva měsíce, ale nedotkla se hůlky, ani jediné knihy. Zkusili jsme ji s manželem  vytáhnout někam ven, ale bylo to k ničemu. Když nám došly nápady, zašla jsem za Kingsleym, jestli by s ní nezkusil promluvit, ale odmítl mě s tím, že Hermionu vlastně vůbec nezná. Napadlo ho, že byste s ní mohl promluvit vy. Přiznávám, že mi to ze začátku nepřišlo jako nejlepší nápad, zvlášť po tom, co se mezi vámi tehdy stalo, ale nemám na vybranou. Já už se na to prostě nedokážu dál dívat. Kromě vás tu z kouzelníků zbývá jen Ginny a ta má těsně před porodem, nechci jí přidělávat starosti. Potřebuju pomoct. Už prostě nemůžu dál.  Málem jsme jí ztratili a já mám pocit, že ji ztrácíme znovu.“

Severus ji zachmuřeně poslouchal. Předpokládal, že Hermioně bude chvíli trvat, než se s tím vypořádá, ale netušil, že by to mohlo být až takhle zlé. Krom toho Helen vypadala opravdu zoufale, takže pochyboval o tom, že by přeháněla.                                                            

„Nepřekvapuje mě, že ji rozrušil rozhovor s panem Weasleym, ale překvapuje mě, jak moc.“

„Já nechápu, co si ti dva udělali? Vždyť spolu chodili. Vím, že je teď ženatý, ale je omluvitelné, že na ni šest let nečekal.“

„V tom to není.Chodil s vaší dcerou, ale hned, jak zaslechl tu fámu, se na ni vykašlal. Pokud vím, ani jí nedal příležitost, aby mu to vysvětlila. Ani ne osmačtyřicet hodin poté, co to zjistil, se vodil po chodbách za ruku s jinou dívkou. Hned po zkouškách se s ní oženil. Musel, jinak by z ní byla svobodná matka a to je něco, na co se kouzelnický svět stále dívá s nevolí. Takže je pochopitelné, že ji jeho návštěva rozčílila.“

„Chápala bych, kdyby na něj nadávala, nebo si pobrečela, ale ona je víc jak dva měsíce mimo. Tohle není normální.“

„Vy vůbec nic nechápete,“ povzdechl si.

„Nedívejte se na mě jako na debila. Že neumím kouzlit, ještě neznamená, že jsem slabomyslná,“ ohradila se proti jeho výrazu.

„Zaprvé si nemyslím, že by mudlové byli slabomyslní, i když výjimky by se našly. Za druhé, nemáte nejmenší tušení, jak to v kouzelnickém světě koncem války vypadalo. A než mi řeknete, že jste četla protokol z líčení, tak bych vás měl informovat, že je všechno možné, jen ne úplný.“

„Tak mi to vysvětlete.“

„Měli bychom jít někam, kde budeme mít víc soukromí,“ řekl s pohledem upřeným na vedlejší stůl, kde je s neskrývaným zájmem pozorovala dvojice postarších čarodějek.

Helen přikývla. Severus galantně zaplatil  a počkal na ni před zahrádkou.

„Podala byste mi ruku?“

„Prosím?“

„Chci nás přemístit a k tomu je nutný fyzický kontakt. Chyťte mě prosím za ruku,“ vysvětlil jí trpělivě. Neochotně ho vzala za ruku. Najednou se vše kolem ní roztočilo a zvedl se jí žaludek. Pak stála uprostřed neznámého pokoje a motala se jí hlava. Upadla by, kdyby jí pohotově nezachytil. Usadil ji do křesla.

„V pořádku?“

Roztřeseně přikývla. Trvalo pár minut, než se vzpamatovala. Rozhlédla se po místnosti. Byl to poněkud stroze zařízený obývací pokoj. Nábytek vypadal, že už má nejlepší léta za sebou, ale bylo tu celkem útulno.

„Bydlel jsem tu za studií na univerzitě a teď tu občas přespávám, když mám v Londýně práci, která se nedá vyřídit za jeden den. Jinak bydlím v Bradavicích.“ Pocítil nutkání vysvětlit, když si všiml jejího kritického pohledu. Zašel do kuchyně a přinesl sodovku a dvě sklenky.

„Nic jiného tu bohužel nemám.“

„To bude stačit. Děkuji.“

„Pokud si vzpomínám, skončili jsme konstatováním, že o válce nevíte vůbec nic.“

„Tak nějak.“

„Tom Marvollo Riddle, nebo chcete-li Lord Voldemort. Kdysi studoval v Bradavicích. Po matce byl potomkem jednoho ze zakladatelů školy, ale jeho otec byl mudla, který jeho matku opustil hned, jakmile se dozvěděl, že je čarodějka. Už na škole se ke studentům ze smíšených nebo mudlovských rodin choval přezíravě. Ještě na škole si vytvořil nové jméno, Lord Voldemort a shromáždil kolem sebe skupinu kouzelníků, kteří měli podobné názory.“

„Patřil jste k nim,“ poznamenala Helen.

„Tehdy ještě ne. Voldemort dostudoval a já nastoupil do prvního ročníku ten rok po prázdninách. Už jako dítě mě zajímala černá magie. To tehdy ostatně hodně lidí v mé koleji. V sedmém ročníku mě jeden z mých spolužáků seznámil s Voldemortem, z kterého se mezitím stala špička v oboru černé magie. Přidal jsem se k němu. Tehdy ještě neměl tak, řekněme, radikální názory. To se ovšem během několika málo let změnilo. Bohužel to není někdo, od koho se dá jen tak odejít. Nakonec muselo jít o život někomu, na kom mi hluboce záleželo, abych se přinutil jít za Brumbálem. Šest měsíců poté, co jsem se stal jeho informátorem, zmiňovaná osoba zemřela a Voldemort padl. Nějakou dobu jsme se domnívali, že je to za námi, ale začaly se objevovat náznaky, že by se mohl vrátit, a to se skutečně na konci Hermionina čtvrtého ročníku stalo. Další dva roky se válka omezila jen na menší potyčky mezi jeho stoupenci a protivníky, ale to se změnilo. Po smrti Albuse Brumbála už mu neměl kdo vzdorovat. O půl roku později zemřel i pan Potter a kouzelnický svět de facto kapituloval. A Voldemort udělal z Bradavic školu černé magie.

Bradavice v té době nebyly zrovna příjemné místo a já dodnes nepochopil, proč se tehdy Hermiona rozhodla zůstat. Nicméně, kdyby mi tehdy nepomohla, nikdy by se mi nepodařilo Voldemorta zastavit.“

Podíval se na Helen, aby zjistil, jestli zatím všemu rozumí. Ta přikývla.

„Pokud jde o Hermionu, myslím, že vím, proč se chová, jak se chová. Za poslední rok války i za těch šest let, co byla v komatu, se hodně věcí změnilo. Přišla o své přátele. Většina z nich válku nepřežila. Pokud vím, kromě několika profesorů a bývalých členů Fénixova řádu, jako je Kingsley, tu zbývá jen Neville Longbottom a Ginny Weasleyová-Jordanová. Krom toho v posledních dnech války zjistila, že knihy a vědomosti jsou možná zajímavé, ale určitě nejsou smyslem života. Myslím, že jí zrovna teď chybí nějaký cíl, za kterým by se mohla hnát. Vaše dcera přímo miluje výzvy a těch se jí teď nedostává. Předtím tu byly ročníkové zkoušky, NKÚ, OVCE, Voldemort….“

Helen na něj chvíli mlčky hleděla.

„Panebože, já byla úplně blbá. Proč mě to nenapadlo hned? Jsem její matka, měla jsem to poznat. Vždycky se strašně snažila být dobrá ve všem, co dělala. Byla strašně pyšná na to, že je jednou z nejlepších v ročníku a…“ zarazila se, když si všimla, jak Severus potlačuje smích. Tázavě se na něj zadívala.

„Vyjma druhého ročníku, jehož značnou část strávila na ošetřovně přeměněná v kámen, a sedmého, kde pro svůj původ jednoduše uspět nemohla, byla nejlepší. Zkoušky NKÚ absolvovala jako nejlepší z ročníku a pátá nejlepší v historii školy, OVCE jako třetí nejlepší. Dokonce za sebou o sedmadvacet bodů nechala i Voldemorta.“

„Tím se nikdy nepochlubila. S manželem jsme nebyli zrovna nadšení z toho, že se půjde učit na čarodějku, ale když jsme viděli, jak pyšně nám po prvním ročníku ukazuje vysvědčení a jak je z toho unešená, nějak jsme neměli sílu jí to zakázat. Já myslím, že máte pravdu s tím, že jí chybí meta, které by chtěla dosáhnout. Jen mě nenapadá, co by to mělo být.“

„Mě ano.“ Překvapeně se na něj podívala.

Poslední komentáře
23.01.2009 19:55:47: šmarjá, prosím dej další kapitolku. Já sem chodím každý den a a a nic. Prosím, prosím....
23.01.2009 18:34:05: smiley áááááááááúúúúúúúúúúúúú, krútim sa od nedočkavosti, dnes som tu siedmy alebo ôsmy raz. Už sa pro...
20.01.2009 19:59:30: .....krásná povídka.....jsem dost zvědavá co bude tou novou metou za kterou se Hermiona požene smiley...
20.01.2009 19:28:55: Ty jo, chvilku tady člověk není a je zahlcen přívalem kapitol (celkem dvě) a ne, to není stížnost. ...
 
Nobody can escape his destiny.