Moje bláznivá múza

Veškeré postavy s výjimkou mých jsou majetkem J. K. Rowlingové. Pokud není uvedeno jinak, jsou obrázky a videa stažená z internetu, jsou majetkem svých autorů a já si na ně nečiním autorská ani jiná práva.

Jak končí hrdinové

Kapitola jedenáctá - Nechci vám ublížit.

Beta-readu se ujala Mary Beth. Za to, že tu kapitolu máte už dnes poděkujte JSark. Jinak jsem se pokusila omezit paznaky, ale Hrdinové jsou a budou psaní ve wordu, tudíž se sem tam paznaky nevyhnutelně objeví.

Přítomno násilí, vulgární výrazy, erotický podtext.....

Probudila ho tupá rána a tiché zaklení. Okamžitě byl na nohách. Během zlomku vteřiny si uvědomil, že v pokoji nikdo není a postel je prázdná.

„Zatracená holka,“ zcela nesnapeovsky zaklel a vyrazil do koupelny, kde se svítilo. Hermionu našel na podlaze, jak se marně pokouší zvednout. Když vtrhl do koupelny, vůbec si neuvědomil, že všechno její oblečení vzalo za své a ona bude pravděpodobně nahá. Naštěstí i při otřesu mozku jí to myslelo natolik, že kolem sebe omotala prostěradlo.

„Co tu vyvádíte?“

„Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit,“ odpověděla a provedla další pokus se postavit. Díky Snapeově vydatné pomoci se jí to podařilo.

„Jak je vám?“ zeptal se s obavami v hlase, když se povážlivě rozkývala a musela se ho chytit, aby znovu neupadla. I přes látku košile cítil, že má horečku a třese se. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Křečovitě se ho držela, jinak by se vůbec neudržela na nohách.

„Ta místnost se houpe, vás vidím dvakrát a mám dojem, jako by na mě někdo právě používal kruciatus.“ Shrnula výstižně svůj stav. Vzal ji do náruče a zamířil s ní zpět do pokoje.

„Byla jste doufám na odchodu?“ zeptal se pro jistotu. Pouze přikývla. Chtěl ji uložit zpět do postele, ale odmítla se ho pustit. Nevěděl, jestli si uvědomuje, co dělá.

„Proč to udělala?“ zeptala se tiše. „Jen mě potkala na chodbě.“

„Protože jste se jí nebála. To je něco, na co není zvyklá,“ odpověděl stejně tiše. Opatrně ji přiměl, aby ho pustila. Došel ke skříni a vyndal z ní jednu ze svých košil. Pak se vrátil k Hermioně.

„Oblečte si to, ať nenastydnete,“ vyzval ji. Chtěla ho poslechnout, ale když zvedla ruce, aby si košili přetáhla přes hlavu, neubránila se zasténání. Zlomená žebra ošklivě protestovala. Severus si tiše povzdechl a košili jí vzal. Rozepnul knoflíky a pomohl jí si ji obléknout a pak je zase zapnul. Počkal, až ze sebe odmotá to prostěradlo a pomohl jí se uložit do postele. Podíval se na hodiny. Za deset minut měla dostat poslední dávku lektvaru. Usoudil, že těch deset minut nehraje tak podstatnou roli a přiměl ji ho vypít hned.

„Hermiono, vím že to bolí, ale tenhle lektvar je jediný, který na tu kletbu zabírá, ovšem nesnese se s jinými lektvary. Tohle je poslední dávka. Ještě čtyři hodiny a budu vám moci dát něco proti bolesti, do té doby to budete muset vydržet,“ řekl tiše. Téměř něžně jí odhrnul pramen vlasů z tváře. „Pokuste se to zaspat,“ doporučil jí. Doufal, že ta horečka jí do té doby nestoupne. Už takhle měla skoro čtyřicet. Sledoval, jak se v posteli stulila do klubíčka a pokusila se netřást. Marně. Severus si povzdechl, věděl, že toho bude jednou hluboce litovat, ale místo, aby se vrátil na kanape, lehl si na druhou půlku postele a přitáhl si Hermionu k sobě. Neodporovala. Otočila se, aby si mohla položit hlavu na jeho rameno a ruku si nesměle položila na jeho hruď. Předpokládala, že se od ní odtáhne. Neudělal to.

„Proč mi pořád pomáháte?“ odvážila se nakonec potichu zeptat.

„Nechci, aby se vám něco stalo. Cítím se za vás odpovědný. Nebýt mě, byla byste dávno doma v bezpečí. Proč jste tu vlastně zůstala?“

„Dodělat školu. Ne. Blbost. Přišlo mi, že to dlužím Harrymu a panu řediteli Brumbálovi. Navíc jsem v tom nechtěla nechat Nevilla samotného. Jak asi víte, jeho babička zemřela asi měsíc před bitvou a on tu prostě musel zůstat.“

„Samaritánský syndrom,“ povzdechl si. Cítil, jak celá ztuhla. A sakra. Doufal, že není v kondici, aby mu zase zdemolovala byt. Pokusila se od něj odtáhnout, ale nedovolil jí to.

„Začněte se zase vztekat a tentokrát vás vážně přehnu přes koleno,“ varoval ji. „Nemyslel jsem to urážlivě. Stejně nelogicky ochranitelsky se chová i slečna Weasleyová s panem Longbottomem, takže to asi bude další typická nebelvírská vlastnost.“

„Jen držíme při sobě,“ opravila ho. Proto ještě žijeme, už nahlas nedodala, ale on si to domyslel.

„Tak se pokuste vzít na vědomí, že škola je teď výsostné zmijozelské území. Pokud tu chcete přežít, chovejte se zmijozelsky.“

„Raději ne. Neumím lhát.“

Poopravil její mínění: „To není jen o lhaní.

1) Každý sám za sebe

2) využít příležitost, když se naskytne

3) říkat to, co ten druhý chce slyšet

4) výše postavený má vždy pravdu

5) nikdy nedat najevo, co si skutečně myslíte

6) city jsou slabina a kdo má slabiny, je snadný cíl

7) nikoho si nepustit do zad

8) nikomu nevěřit

9) na ničem a nikom nelpět

10) vždy počítat s nejhorší variantou, cokoli ten druhý říká, může být lež, kamkoli jdete, může to být past.“

„To bylo zmijozelské desatero nebo desatero Smrtijedů?“ nedokázala se nezeptat, ačkoli věděla, jak ji ta otázka může mrzet.

„Obávám se, že dnes to vyjde nastejno,“ poznamenal

„Neřídíte se jím,“ ozvala se najednou.

„Proč myslíte?“

„Každý sám za sebe? Nepomáhal byste mi. Kdybych tehdy vykrvácela v Astronomické věži, nebo zemřela dnes na té chodbě, usnadnilo by vám to situaci. City jsou slabina…? Možná to je pravda, ale taky to nedodržujete, bál jste se o mě a strach je také cit. Na ničem a nikom nelpět? Lpíte na…“ umlčel ji, když jí dal ruku přes ústa.

„Jsou tři ráno. Spěte,“ napomenul ji svým obvyklým učitelským tónem a Hermiona se neodvážila odporovat.

„Dobrou noc,“ pípla tiše. Nepovažoval za nutné odpovědět. Usnula po pár minutách. Bezpečně to poznal. Napětí v jejím těle, způsobené bolestí, zmizelo a ona v jeho náručí zvláčněla. Trochu se ve spánku zavrtěla a přimkla se k němu těsněji. Severus si tiše povzdechl. Bylo mu jasné, že hned tak neusne. Ne, když se k němu tiskne pohledná mladá žena oblečená pouze do jeho vlastní košile.

O pár hodin později ho probudila, když mu nechtěně vrazila loket do břicha. Už jí chtěl vynadat, když si uvědomil, že spí. Trápila ji noční můra. Naprosto bez hlesu se vedle něj svíjela, jako by bolestí. Připomínalo mu to účinky kruciatu. Náhle se s výkřikem vymrštila do sedu, neúmyslně ho znovu uhodila, aby se vzápětí s bolestným zasténáním předklonila a chytla za břicho. Chytil ji za ramena, aby ji přiměl znovu si lehnout, ale ona se mu vytrhla a obdařila ho pohledem plným nenávisti.

„Nedotýkejte se mě,“ sykla nenávistně. Sklouzla z postele a z bezpečné vzdálenosti ho probodávala pohledem.

„Co se stalo?“ zeptal se nakonec jako úplný pitomec.

„CO SE STALO?“ zeptala se napůl vztekle a napůl nevěřícně. „Byl jste tam! Panebože, jak můžete být takový pokrytecký parchant? Věděl jste, že si to nepamatuju a využil mě. Já jsem taková kráva pitomá! Šlo vám jen o ten viteál. Nemohl jste si pro něj dojít sám, tak jste mi celou tu dobu pomáhal. Přesvědčoval jste mě, že vám můžu věřit, abych vám pro něj došla. A co teď? Co bude teď, když vám ho váš pejsek přinesl? Necháte Bellu dokončit co začala a viteál dáte Voldemortovi, nebo projevíte dost vděčnosti na to, abyste mě zabil osobně a rychle?“ Tělem jí projela další bolestivá křeč. Musela se opřít o stolek, aby se udržela na nohách. Severus vstal. Chtěl ji přimět k návratu do postele. Pokud nebude v klidu a nenechá lektvar udělat svoji práci, může zemřít. Stále ještě neměla vyhráno.

Když si všimla, že se k ní blíží, ustoupila. Severus zachytil její vyděšený pohled, který na něj upírala. Tvářila se, jako by se k ní blížila smrt. Uvědomil si, že ji nikdy neviděl vyděšenou. Ani tehdy v ředitelně, kdy byla přesvědčená, že ji v příštích minutách znásilní, ani když stála proti Voldemortovi a Bellatrix. To měla v očích nenávist a vzdor. Nikdy ne strach. Ale teď z nich čišela přímo panická hrůza. Merline, ona skutečně věřila tomu, co řekla. Její ústup se zastavil teprve, když narazila zády do zdi. Neměla kam utéct, tedy ne, že by byla ve stavu, kdy by pokus o útěk měl sebemenší šanci na úspěch. S tichým zaúpěním se svezla po zdi na podlahu. Už neměla sílu. Poslední čtyři měsíce bez přestání s někým bojovala a už neměla sílu. Nechtěla dál bojovat. Ne s ním. Nemohla. Už ne.

„Na co čekáte?! Skončete to,“ vytrhl ho z překvapení její podivně klidný hlas. Na půl klečela, na půl seděla na podlaze, měla zavřené oči a po tvářích se jí koulely slzy. Pomalu k ní vykročil. Slyšela, jak se k ní blíží, ale oči neotevřela. Nechtěla vidět smrt. Přiklekl k ní a se zaváháním se dotkl jejího ramene. Cukla sebou, jako by se spálila. Cítil, jak se třese strachy, zimou, bolestí. Vzal ji za bradu a otočil ji obličejem k sobě. Podvolila se, ale oči nechala zavřené. Trpělivě čekala na ta dvě slova, která to skončí jednou provždy.

„Podívejte se na mě,“ zaslechla jeho hlas. Trhla sebou. Bylo mu jasné, co čekala, že uslyší. Nejspíš se v duchu modlila, aby to bylo avada kedavra a ne crucio. Trhaně zakroutila hlavou.

„Podívejte se na mě,“ zopakoval svůj příkaz. Vzápětí sám sobě vynadal, když ho poslechla. Ještě nikdy, skutečně nikdy, ani když byl jako Smrtijed nucen sledovat umírání desítek lidí, neviděl oči, které by v sobě zrcadlily takovou bolest, beznaděj, prázdnotu a zklamání, jako ty její.

„Nechci vám ublížit,“ řekl tiše. Podal jí ruku. Nereagovala. Chtěl ji vzít do náruče, ale ač to pokládal za nemožné, přimkla se ještě těsněji ke zdi za sebou. V tom mu to došlo. Nebála se smrti nebo bolesti, ale bála se jeho. Člověka, kterému ještě před pár minutami téměř bezvýhradně věřila, a který ji neskutečně zklamal. To poznání na něj zapůsobilo, jako by ho někdo přetáhl sekerou po hlavě.

„Hermiono, máte vážná vnitřní zranění a horečku. Musíte se vrátit do postele,“ řekl a znovu jí nabídl ruku. Nepokusil se ji znovu vzít do náruče. S tím, jak zoufale se tiskla ke zdi, by s ní při jeho pokusu se jí znovu dotknout, nejspíš srostla.

„Hermiono, prosím,“ řekl naléhavě. „Byla chyba vám o tom neříct. Omlouvám se. Dovolte mi vám pomoci. Prosím.“ Trpělivě před ní klečel s nataženou rukou. Zdálo se mu to jako věčnost, než téměř neznatelně přikývla a té ruky se chopila. Pokusila se vstát, ale neměla na to dost sil. Zachytil ji dřív, než dopadla na podlahu. Vzal ji do náruče a uložil do postele. Jakmile se jí přestal dotýkat, pokusila se od něj odtáhnout, ale nedovolil jí to.

„Nechci vám ublížit,“ zopakoval po několikáté. Její tvář prozrazovala, že mu nevěří. „Co chcete slyšet? Jsem Smrtijed a jako Smrtijed se účastním jejich akcí. Byl jsem tam, když vás unesli, aby přilákali Pottera. Nebudu se za to omlouvat. Potter musel vědět, že je to past a stejně tam přišel.“ Odmlčel se. Ačkoli se na něj stále odmítala podívat, viděl, že ho pozorně poslouchá. „Viděl jsem, co vám udělali a věřte nebo ne, nesouhlasil jsem s tím.“

„Ale s chutí jste se zapojil,“ obvinila ho hořce.

„Zapojil, to nepopírám, ale rozhodně ne s chutí. Mučení bezbranné ženy rozhodně nesplňuje mé představy o příjemně stráveném odpoledni,“ opravil ji. Její výraz jasně říkal, že mu nevěří ani slovo. „Sakra myslete, Grangerová. Oni vás nemohli zabít, ne, dokud nedorazí Potter. Co by se asi tak stalo, kdybych se vám pokusil pomoct? Oba bychom Pottera doprovodili na onen svět a rozhodně bychom neumírali rychle.“ Bylo mu jasné, že přesvědčit ji, aby mu znovu důvěřovala, nebude vůbec jednoduché. Došla mu ironie celé situace. Před pár hodinami mu věřila natolik, aby mu svěřila věc, která může rozhodnout o osudu kouzelnického světa, ale teď by mu neuvěřila ani to, že jeho vlasy jsou černé .

„Využil jste toho, že si na tu noc nepamatuji a záměrně se mnou manipuloval, abyste získal viteál a mohl mu ho naservírovat na stříbrném podnose. Je mi úplně jedno, že jste mi tou zkurvenou kletbou zlámal žebro po žebru a nechal je zase srůst. Nejsem úplně blbá, abych nevěděla, že by vás zabili, kdybyste se mě zastal. Ne že bych čekala, že byste se zastal mudlovské šmejdky. Ale nenávidím vás za to, jak sprostě jste mě využil.“ Odstrčila jeho ruku a odkulila se na posteli o kus dál. Severus ji chytil za rameno a přitáhl zpátky. Pokoušela se mu vytrhnout a jemu začínala docházet trpělivost. Přehodil přes ní nohu a chytil jí za zápěstí, aby ji přiměl přestat se s ním prát.

„Nikdo vás nevyužil. Myslete trochu. Bylo jasné, že dříve nebo později si vzpomenete. Je mi úplně jedno, jestli mi věříte nebo ne.“ Uvědomoval si, že lže, jako když tiskne. Záleželo mu na tom, jestli mu věří. Zatraceně mu na tom záleželo. „Ale nepomáhal jsem vám, abych od vás získal viteál.“ Vypadala, že ho poslouchá a on přestal sledovat, co dělá. To byla chyba. Hermiona opatrně vymotala jednu nohu z deky a vší silou ho nakopla. Trefila se naprosto přesně. Se zasténáním se svezl na postel a pustil ji. Odkulila se na druhou stranu a rychle vstala. Vyrazila ke dveřím. Neudělala ani dva kroky, když ji chytil za ruku a strhl zpátky. Vykřikla bolestí, když dopadla zpět na postel. Využil její dočasné indispozice. Než se vzpamatovala, ležela na zádech a on obkročmo seděl na jejích stehnech. Ruce měla sevřené v jeho a přišpendlené k matraci postele nad hlavou. Zuřivě se pod ním zmítala a pokoušela se uniknout z jeho sevření, ale byl silný. Navíc na rozdíl od ní nebyl zesláblý ztrátou krve a horečkou. Zatímco se pod ním zoufale svíjela, předvedla podivuhodně bohatý slovník vulgárních výrazů. Severus se i po téměř dvacetileté učitelské praxi jen dohadoval, co některá z nich znamenají. Konečně, zcela vysílená, přestala. Třásla se bolestí, strachem a vztekem. Kdyby pohled mohl zabíjet, právě by ho zaživa stahovala z kůže. Přehmátl tak, že teď svíral její zápěstí jen v jedné ruce a druhou ji vzal za bradu. Opět se mu pokusila vytrhnout.

„Přestaňte,“ sykl na ni vztekle. „Jestli se hodláte zabít, ocenil bych, kdyby to nebylo v mé posteli, vy jedna zabedněná tvrdohlavá zákeřná potvoro.“ Sama už zjistila, že nemá šanci se mu vysmeknout. Ležela a propalovala ho pohledem.

„Teď vás pustím, ale varuji vás. Zkuste něco a ošklivě na to dojedete a upřímně nevím, jestli vás zmlátím, prokleji, nebo přehnu přes postel a vyřeším jeden z našich problémů.“ Skutečně ji vzápětí pustil a vstal z postele. Chytil ji za ruku, dotáhl ke křeslu a přinutil ji se posadit. Chtěla se zvednout, ale jeho vražedný pohled ji zarazil. Trochu pozdě si uvědomila, že to přepískla. Když už mu nadávala, alespoň si mohla odpustit ten kopanec do rozkroku.

Podal jí dva lektvary.

„Vypít,“ přikázal chladně. „Ačkoli na to vzhledem ke svému nedávnému konání nevypadáte, máte horečku a vnitřní zranění a když už riskuji krk, abych vás udržel na živu, nedovolím vám moje úsilí zmařit. Takže to vypijte nebo vám to naliji do krku násilím.“ Sedl si do protějšího křesla a sledoval, jak neochotně plní jeho příkaz.

„Pokud už jste schopná vnímat, možná byste chtěla slyšet moje vysvětlení,“ nečekal, že odpoví a pokračoval dál. „Vaše názory na mou osobu jsou v současnosti zcela chybné. Nepomáhal jsem vám proto, abych s vámi manipuloval za účelem získání viteálu. I když nepopírám, že fakt, že jste mi ho přinesla, mi podstatně zjednodušil situaci.

Pomáhám vám, abyste to ve zdraví přežila a mohla společně s Řádem toho vymaštěnce zlikvidovat a jestli jste tak natvrdlá, že vám to stále nedochází, tak si sbalte a vypadněte. Pokud se nemohu spolehnout na vaši pomoc, důvěru a podporu, je pro mne vaše přítomnost na hradě bezcenná a ohrožuje mne na životě. Teď se zvednete, zalezete do té postele a dáte se dohromady. Zatímco se budou napravovat škody, které jste za poslední hodinu stihla na svém těle napáchat, popřemýšlíte o tom, co jsem vám řekl. Až se dáte dohromady, tak buď vypadnete ze školy, nebo budete stát na mé straně. A když říkám na mé straně, myslím tím naprosto bezvýhradně.“ Pak vstal a přistoupil k jejímu křeslu. Měl tvář pár centimetrů od její.

„A Grangerová, ještě jednou uděláte to, co dnes večer a já vám garantuji, že budete litovat dne, kdy jste se narodila. Zvedněte ten svůj zadek a zalezte do té postele, protože jestli vám s tím budu muset pomoct, tak v ní rozhodně nebudete spát sama.“ To zafungovalo jako kouzlo. Byla v posteli po bradu přikrytá dřív, než se dvěma kroky vrátil ke svému křeslu. Nenápadně se pousmál. Pevně doufal, že to dnešní představení stačilo na to, aby jí přešly chutě ho dál provokovat.



Druhý den ráno se Hermiona cítila o něco lépe. Sice stále měla horečku a do koupelny se dostala jen díky Snapeově pomoci, ale alespoň už neviděla dvojitě a neměla bolesti. Zpětně nechápala, kde v noci vzala síly na to, se s ním porvat. Nechal ji u sebe ještě dva dny. Naštěstí byly jarní prázdniny a on nemusel její nepřítomnost nijak omlouvat. Bylo pochopitelné, že se drží stranou a silně pochyboval, že by ji někdo, tedy kromě Weasleyové a Longbottoma, postrádal. I její návrat do věže proběhl překvapivě hladce. Studenti, zvyklí hledět si sami sebe, její nepřítomnost ani nezaznamenali. Vše se vrátilo do starých kolejí. Opět trávila tři až čtyři noci v týdnu vředitelně a ve vyučování se snažila na sebe neupozorňovat. Jen si dávala velký pozor, aby se vyhnula Bellatrix. Na té bylo vidět, jak je zklamaná, že Hermiona ještě žije, ale kupodivu se o nic nepokusila. Hermiona netušila, že si s ní Snape promluvil o sázce uzavřené s Luciusem a vyjádřil jí svou nechuť prohrát. Krom toho se pomalu blížily závěrečné zkoušky a Hermiona většinu volného času trávila v Astronomické věži s učebnicemi.

Poslední komentáře
19.02.2009 00:00:46: jé ... to jsem rád, že jsem tuhle povídku (a stránku vůbec) našel :)
17.02.2009 18:47:06: Hej, ľudia, keď už som si ďalšiu kapitolu vydupala výmenou kresby Marquise, tak komentujte, nech Sev...
16.02.2009 14:39:30: Perfektní kapitola. Severus se nám ukázal ve více světlech, čož bych do něj vůbec neřekla.
16.02.2009 12:09:02: Díky za novou kapitolu, je skvělá. smileysmiley Mimochodem - u Opatrovníka mi paznaky zmizely, tady, ja...
 
Nobody can escape his destiny.